8 – Čeňkova Pila

Mezi lety 1864 a 1867 bylo na tomto místě zřízeno nejvýše položené vaziště vorů. Dnešní název je však o pár let mladší. Původní pila a později osada získala své jméno podle obchodníka Čeňka Bubeníčka, který na soutoku řek Křemelné a Vydry v nadmořské výšce 641 metrů mezi lety 1868 až 1870 vystavěl pilu na zpracování dřeva. Ta zpracovávala dřevo, kterého bylo na Šumavě následkem kalamit v letech 1868–1870 nadbytek.

V létě 1867 sem zavítal tehdy 43letý Bedřich Smetana, doprovázen zdejším rodákem a prvním houslistou tehdy Prozatímního, Národního divadla Mořicem Angerem a vychovatelem Bubeníčkových dětí dr. Janem Ludevítem Procházkou (klatovský rodák, klavírista a přítel Smetanův). Každý zde zasadil smrček. Dnes zde můžeme vidět velký, údajně ten Smetanův, smrk. Ladislav Stehlík v Zemi zamyšlené napsal: „Tehdy ještě plavili na Otavě vory a docela blizoučko u Čeňkovy pily, na Paulině louce, bylo jejich vaziště. Smetana neodolal, aby neusedl na jeden z vorů, a "…prý bylo na něho v tu chvíli zrovna božské podívání. Mohu říci, že jsem ho nikdy v takovém radostném rozechvění neviděl," vzpomíná Anger.“

V 50. letech 19. století zde pobýval malíř Josef Navrátil.

Čeňkova Pila

Atmosféru pily, přilehlého vaziště vorů a cesty zvané Schelmergasse, vedoucí z Rejštejna na Čeňkovu Pilu, líčí Klostermann v románu V ráji šumavském následovně:

„Přišla k pile Bubeníčkově, kde vtékající do sebe řeky Vydra a Křemelná tvoří Otavu; bělaly se dlouhé vory v nádržkách černou vodou naplněných; pily syčely jako ve dne – práce bylo až příliš; zakmitlo se tu a tam bludné světlo; zaštěkal pes; ozvalo se hlasité mluvení; jí však si nikdo nepovšiml.“

„Schelmergasse se jmenuje poslední kus cesty z Rejštejna do Bubeníčkovy pily podle Otavy vedoucí. Vpravo šumí řeka přes mocné balvany bělavé, omyté, okrouhlé tisíciletým účinkem padajících vod, vlevo vystupují příkré šedé stráně, stěny starým hradbám podobné, jichžto vrchní okraje, cimbuří podobné, jsou porostlé mladým jeřábím a  všelikým houštím. Stékající vody místy vryly hluboké rýhy do svahů, vyrvaly i s kořeny stromy, které tlíce a schnouce na slunci, bílé své větve příšerně do výše pnou. Jest to divé místo, zejména v nocích měsíčních, kde střídající se světla a stíny mámí oko a vytvořují záhadné přeludy.“

„Dívka, rychle vykráčejíc, dostala se šťastně do Čeňkovy pily, přes to, že hodinu předtím, než tudy kráčela, vody řeky byly zaplavily poslední část silnice, asi kilometr zdéli, v údolí, jemuž lid říká Schelmergasse. Tato místa jsou vůbec nejhorším pohromám vydána: řeka se tu pojí se vzteklými bystřinami, jež sbírajíce se za prudkých lijáků na srázných stráních, tyto hluboce rozrývají a nánosem svým řečiště i běžící podle pravého břehu silnici zanášejí. Vody dostavují se někdy tak prudce, že lidé i povozy jimi bývají překvapeni; tak před nedávnem uchvátily vody potah jistého sedláka z Rehberka, jenž se vracel z města se svou starou matkou. Byli právě před Schelmergasse, když voda počala vystupovati na silnici. Sedlák zachránil sebe a matku rychlým útěkem na stráň, vůz ale i s koni zanesl proud do řeky; mrtvoly zvířat našly se teprve třetího dne kdesi u Dlouhé Vsi.“

Roku 1908 byla k pile přistavěna tři vodní kola, který zajišťovala pohon dřevoobrábějících strojů. O čtyři roky později bylo kašperskohorskými radními rozhodnuto, že bude objekt přestavěn na vodní elektrárnu. Tato elektrárna, vybavená na svou dobu pokročilým samočinným regulátorem napětí, stále funguje a je prohlášena za národní technickou památku. Původně byla schopná vyrobit 500 MWh ročně, což bylo tehdy dostačující množství elektrické energie pro celé město Kašperské Hory. Po roce 1948 klesla výroba na 90 kWh. Pro výrobu energie je použitá Francisova horizontální turbína od firmy Voight, kterou dnes můžeme nalézt ve zděné kašně s věžičkou vedle strojovny. Energie se převádí do nedaleké elektrárny Vydra.

Mapa