6 – Vchynicko-tetovský plavební kanál
Vchynicko-tetovský kanál nese jméno osady Vchynice-Tetov (Chinitz-Tettau). Osada byla založena v letech 1790–1792 Filipem Kinským pro dřevaře, které tady potřeboval. Skládala se ze dvou částí, lidově nazývaných Einbauern a Brennten (dnes Vchynice¬-Tetov I a II). Podle zdrojů z roku 1840 zde stálo 39 stavení, která obývalo 282 lidí, pro děti zde byla zřízena škola. V 80. letech 19. století, kdy byly polomy a stromy napadené kůrovcem zpracovány, došlo k poklesu pracovní nabídky a nezaměstnanosti, což bylo pro některé z jejích obyvatel důvodem k emigraci – odcházeli do Slovinska, do Bukoviny či až do daleké Brazílie. K úplnému vylidnění obce pak došlo po druhé světové válce následkem odsunu obyvatelstva německé národnosti. Dnes má vesnice jedenáct domů a v její blízkosti je možné v krajině rozeznat místa, kde se v minulosti nacházely usedlosti či jejich zahrádky.
Ale zpět k samotnému plavebnímu kanálu. Plavení dřeva bylo nejsnazším způsobem, jak v poměrně krátkém čase přesunout velké objemy dřeva ze špatně přístupných šumavských lesů. Po svázání kmenů do vorů je pak bylo možné přes Otavu a Vltavu (mějme na paměti, že v té době se ještě jednalo skutečně jen o řeku, nebyly na ní přehrady) dopravit až do Prahy v řádu několika dní. Plavci se pak vraceli na Šumavu pěšky, cesta trvala zhruba týden. Na místech, kde se zastavovali či nocovali, vznikaly takzvané plavecké hospody, plavci měli i svébytný folklor. Na Otavě má plavení dřeva dlouhou tradici – první zmínky o něm najdeme již v dokumentu z druhé poloviny 16. století, přesněji z roku 1584, ve smlouvě týkající se nákupu části panství hradu Kašperk městem Kašperské Hory od tehdejšího císaře Rudolfa II.
Horní tok Vydry se svým balvanitým řečištěm však nebyl pro plavbu vhodný. Proto Schwarzenbergové, majitelé prášilského panství, na němž se věnovali právě především těžbě dřeva, začali těsně před koncem 18. století uvažovat nad alternativním řešením. Ještě před nimi však nápad na projekt plavby dřeva rozpracoval komisař prácheňského krajského úřadu Baierweck a lesmistr Ehrenwerth. Mělo jít o úpravu toku a koryta Roklanského potoka až do míst, kde dnes stojí Čeňkova pila, a také o úpravu koryta Otavy. Plán byl předložen zemskému guberniu, ale nikdy nebyl krajským úřadem pro svou značnou finanční náročnost zrealizován. Následně probíhala i jednání se soukromým sektorem, tedy s obchodníky se dřevem, ale nikdy nedošlo ke shodě.
Tohoto ambiciózního plánu si však povšiml Josef Rosenauer, ředitel schwarzenberské vodní dopravy, a po důkladném prostudování terénu a podkladů, které Baierweck vypracoval, doporučil na podzim roku 1798 knížeti Josefu Schwarzenbergovi, aby prášilké panství koupil, což se v únoru roku 1799 také stalo. Hrabě Filip Kinský toto své panství o výměře 12 333 ha (z toho 12 082 ha lesa) prodal za na tehdejší poměry ne úplně nízkou cenu 400 000 zlatých. Navíc stále vlastnil dvě sklárny v Prášilech spolu s částí lesa, jehož dřevo mělo být ve sklářské výrobě využíváno; sklárny od něj v letech 1818 a 1824 odkoupil rovněž Schwarzenberg. Projekt se jevil býti poměrně nákladným a na svou dobu se jednalo po technické stránce o výjimečné stavební dílo, na druhou stranu vzhledem k nedostatku dřeva ve středních Čechách, a především v Praze a z toho plynoucím možnostem výdělku se Schwarzenberg rozhodl riziko rozhodl podstoupit a do projektu plavby dřeva investovat.
Josef Rosenauer se rozhodl plán přepracovat a místo úpravy koryta Vydry vybudovat rovnou kanál nový. Měl s tím již zkušenosti – projektoval v roce 1793 44 kilometrů dlouhý Schwarzenberský plavební kanál, který spojoval povodí Vltavy s řekou Große Mühl, jedním z přítoků Dunaje, čímž umožňoval dopravu šumavského dřeva do Vídně. Pro dopravu do Prahy chtěl tedy také využít nového kanálu. Ten měl celou Vydru obejít a spojit Antýgl s Čeňkovou Pilou. Plán projektu vypracoval roku 1799, kdy se rovnou započalo se stavbou. Na konci tohoto roku však práci ztížila nebývale tuhá zima, proto, v rámci včasného dokončení, byli povoláni řemeslníci i z dalších panství Schwarzenbergů. Pod vedením inženýra Františka Adlera nakonec na stavbě pracovalo 203 tesařů, 108 zedníků a přes tisíc nádeníků, díky čemuž byl plán nakonec dokonce předstižen a dříví se tak mohlo začít plavit již na jaře roku 1801. Kromě samotné stavby kanálu bylo nutno ještě vyčistit Otavu od velkých kamenů a zřídit třináct jezů.
Stavba samotného kanálu i se třemi propojovacími strouhami o celkové délce 17 843 metrů stála asi 120 000 zlatých. Celkové náklady projektu se však vyšplhaly až na 1 174 477 zlatých – nemalé peněžní prostředky si vyžádaly úpravy toku Otavy, finanční kompenzace mlynářům na této řece, stavba domků pro dřevorubce a plavce a stavba skladišť dřeva v Dlouhé Vsi a v Kestřanech a složišť v Podolí u Prahy a v Praze. Do částky jsou započítané také náklady na nákup panství Prášily, tedy již zmíněných 400 000 zlatých, a dalších 95 000, za které Schwarzenbergové koupili v roce 1800 statek Dlouhá Ves.
Na nejvyšších místech systému, tedy okolo 1100 m n. m., bylo osm vodních nádrží, kterým se říkalo „klauzy“ nebo „švele“. Díky nim bylo možné plavit dříví Roklanským a Modravským potokem do Vydry a z ní do kanálu, zároveň vytvářely plavební vlnu kanálu. Dnes jsou v terénu ve většině případů patrné pouze pozůstatky nádrží, většina z nich byla poničena během druhé světové války nebo po ní. Začátek samotného kanálu tvořil hradlový most, jehož repliku jste již v rámci této stezky míjeli.
První část kanálu má sklon asi 3 ‰ a je dlouhý přibližně 3,3 kilometru. Vine se přibližně stejným směrem jako Vydra, ale u Rokyty se ostře otáčí a přichází první, asi 540 metrů dlouhý skluz s převýšením 23 metrů. Skluz se otevíral, když se na konci první části kanálu nashromáždil dostatek dřeva. Tím se dřevo dostalo do druhé části, dlouhé necelých 6 kilometrů. Další, prudší skluz (převýšení 47 metrů při délce 570 metrů) následoval u Mechova. Následovala třetí část kanálu, dlouhá asi 3,5 kilometru, na jejímž konci se dalším skluzem dostávalo dřevo do řeky Křemelné. Tento skluz musel být kvůli nestabilní dřevěné konstrukci stavby roku 1807 nahrazen jiným skluzem blízko Mechova, vedoucím do Sekerského potoka, kterým se souběžně s kanálem splulo dřevo k dalšímu skluzu do Křemelné. V roce 1937 ale došlo k rekonstrukci skluzu z původního plánu – Křemelná totiž měla lepší splavnost než Sekerský potok, což se odráželo jak na rychlosti plavby, tak na kvalitě přepravovaného dřeva, protože v neupraveném korytě s nedostatkem vody snáze docházelo k jeho poškození.
Ačkoli byla plavba díky předčasnému dokončení stavby poprvé provedena už na jaře 1801, císařským dekretem byla oficiálně povolena až v září téhož roku.