4 – Modrava infocentrum
Osada Modrava (německy Mader) vznikla roku 1757 v rámci „dřevorubecké“ kolonizační vlny Šumavy, stejně jako například Prášily nebo Vchynice-Tetov. Již o dvacet let dříve ale zde pravděpodobně existovala menší, rybářská osada. Od roku 1804 byla centrem jednoho z pěti polesí, na něž bylo šumavské schwarzenberské panství rozděleno.
V roce 1826 podnikatel Franz Bienert (1788–1866), rodák z Varnsdorfu, zakoupil mlýn Jakuba Grubera, který přestavěl na pilu. Pracovní náplní pily bylo zpracovávání rezonančního dřeva. Rezonanční dřevo si žádalo zvláštní výběr a způsob zpracování. Vybíraly se stejnoměrně rostlé smrkové kmeny s vysokou hustotou, které se pak štípaly či řezaly ve směru vláken, následně se ze dřeva namáčením ve vodě a sušením na vzduchu extrahovala nadbytečná pryskyřice. Dřevo se kácelo v zimě, rozštípalo se, na jaře se několik týdnů máčelo, sušilo a štípalo na surovinu pro výrobu strunných nástrojů či se řezaly desky pro výrobu klavírů. Poté se surovina znovu se asi čtyři týdny máčela, sušila a bělila na slunci. Zpracovaný polotovar se pak vyvážel do celé Evropy a Ameriky.
V roce 1832 získal Bienert císařské privilegium pro výhradní výrobu ozvučného dřeva na dobu 10 let, další pak pro zlepšený postup výroby a samostatné privilegium pro výrobu řešetových lubů. Počáteční spotřeba činila 500 plnometrů, později kolem 1000 plnometrů ročně. V roce 1855 zřídil Bienert další podobnou provozovnu ve Stožci. V Modravě v tuto dobu zaměstnával na pile a v lese 50–100 lidí. Platnost privilegií byla pak po dvou letech prodlužována až do jeho smrti, kdy převzala vedení obou závodů jeho manželka. Výroba však vzhledem k velké konkurenci klesala a polom, který roku 1870 zničil mnoho starých porostů zapříčinil, že rezonanční dříví muselo být dováženo z daleka. Vdova pily roku 1871 prodala Schwarzenberkovi, který modravskou pilu zlikvidoval a závod roku 1880 převedl do Stožce.
Kořeny sušického sirkařství sahají až do Vídně, kde relativně nově objevený druh zápalek, fosforové, vyráběl lékárník Štěpán Römer. Hořlavou směs v lékárenské laboratoři připravovala Römerova manželka za asistence Marie Urbancové. S přípravou dřívek pomáhal Vojtěch Scheinost, truhlářský tovaryš ze Sušice, který se do Vídně vydal na vandr. Do Marie se zamiloval a rozhodl se, že se s ní vrátí do své rodné Sušice, kde mladí manželé ve výrobě zápalek pokračovali. Sušický podnik rozjeli ve vyhořelém domě na náměstí. Výroba sirek byla Scheinostovi dovolena městem Sušice dne 31. října 1839. Počátky byly krušné, oba manželé pracovali i dvacet hodin denně a výsledné výrobky pak prodávali na poutích či trzích. Poptávka rychle rostla a Scheinost si tak našel další zaměstnance – pracovaly zde celé rodiny včetně dětí. Podle pramenů nejpozději v roce 1842 (velmi pravděpodobně ale už o rok dříve) začal Scheinost spolupracovat s místním obchodníkem židovského původu Bernardem Fürthem. Ten podnik záhy koupil a Scheinost zde pracoval jako ředitel výroby. Město Fürthovi výrobu zápalek povolilo v roce 1843.
Pracovní podmínky nebyly ideální. Nepříliš vysoký plat, dlouhé směny ani již zmíněná dětská práce nebyly v té době nic neobvyklého. Poptávka po sirkách však stále strmě vzrůstala a původní výrobna přestala kapacitně stačit, proto se různé fáze výroby rozmístily po městě – v bývalém hostinci v Ráji sídlilo vedení, dřevěný drát se vyráběl v sále, na chodbě a půdě se drát svazoval do svazků, ve světničce byla laboratoř, v kuchyni se sířila dřívka, ve stodole se skladovalo dříví. Jinde se zhotovovaly krabičky, jinde byly sklady surovin, jinde se vyráběl fosfor. Hotové výrobky se skladovaly ve Fürthově domě čp. 130. Bylo proto nevyhnutelné postavit pro výrobu vlastní tovární budovu, což se v roce 1844 také stalo. V nové budově bylo zaměstnáno 244 lidí, o tři roky později už 350. Aby byla budova pro tak velký počet zaměstnanců dostačující, byla rozšířena o další křídlo.
Sušické sirky si brzy vydobyly zvučné jméno a staly se chloubou města, a to navzdory tomu, že Bernard Fürth nebyl pro svůj židovský původ mnoha občany právě oblíben. Úřady krajské i ten městský ho podporovaly, neboť byl významným zaměstnavatelem.
K výrobě byly používány lokální suroviny, především šumavské dřevo, a sušická sirkárna si také brzy začala vyrábět svůj vlastní fosfor a nemusela ho komplikovaně a draze dovážet ze zahraničí, což vedlo k nízké ceně finálního výrobku a k ještě většímu odbytu, a to nejen v Čechách, ale také v Evropě či v zámoří. Vojtěch Scheinost byl velmi nakloněn inovacím a sám navrhl několik strojů, které výrobu urychlovaly a zefektivňovaly, například stroj na výrobu kulatých krabiček na sirky či stroj pro máčení dřívek do zápalné hmoty, což se dříve muselo dělat ručně. Postupem času přibyly další, komplikovanější stroje.
Bernard Fürth zemřel roku 1849, ale jeho jméno se jako značka udrželo i v době, kdy podnik převzal jeho syn Daniel a posléze dva Bernardovi vnuci, Ernst a Bernard. Vojtěch Scheinost roce 1865 z podniku odešel a založil si rovněž v Sušici vlastní sirkárnu, která sice nebyla nijak neúspěšná, věhlas Fürthova podniku se mu však předčit nepodařilo. Po Scheinostově smrti 10. března 1894 výroba funguje pod vedením jeho synů Ferdinanda a Františka.
Scheinostova nová firma nebyla jediným šumavským podnikem věnujícím se výrobě sirek kromě Fürthovy sušické továrny. Sirkárny se nacházely například také v Dlouhé Vsi, na Kvildě, ve Strašíně či v Nové Huti, nejznámější však byly dvě sirkárny v Kašperských Horách. Jednu z nich, fungující v letech 1872–1902, vlastnil rovněž Bernard Fürth a byla tedy jakousi filiálkou velké sirkárny sušické. Druhou si roku 1873 v Amálině údolí pod Kašperskými Horami založil H. J. Simlick, po kterém ji převzal obchodník Nathan Bloch z Hartmanic. Některé komponenty potřebné k výrobě, například krabičky či dřevěný drát, který se dále štípal na menší kousky, se vyráběly také po šumavských chalupách, odkud byly vykupovány zástupci sirkáren.
Roku 1903 byly obě sirkárny v Sušici, stejně jako mnoho dalších v habsburské monarchii, začleněny do rakousko-uherského koncernu SOLO. V té době bohužel vinou švédské a japonské konkurence klesá odbyt v některých oblastech, kam byly doposud šumavské sirky exportovány. Stejně tak vinou nadprodukce klesá cena zápalek na domácím trhu.
Sušickým sirkárnám se začíná opět dařit až v době poválečného hospodářského vzestupu Československa, kdy se majitelem podniku SOLO stávají Spojené československé sirkárny a lučební závody Praha (přesně řečeno 1. ledna 1921). Vzestup bohužel neměl dlouhého trvání, vlivem světové ekonomické krize klesá mezi lety 1929–1936 především zahraniční spotřeba zápalek, roku 1931 výrobu navíc zatíží ještě zápalková daň. Menší ze dvou sušických sirkáren založená Vojtěchem Scheinostem po odchodu z Fürthovy firmy je proto 11. března 1932 uzavřena.
Objekt byl společností SOLO přestavěn a v srpnu následujícího roku zde byla uvedena do provozu výroba papírových kelímků, nádobek a obalů z acetylové celulózy a mnoho dalších obalových materiálů pro jednorázové použití. Zpočátku zde pracovala jen desítka zaměstnanců, ale poptávka rychle rostla a roku 1938 zde práci našlo už více než 400 osob. Během války podléhala továrna Spolku pro chemickou a hutní výrobu, ke konci války dokonce úplně zastavena a v objektu fungovala opravna automobilů pro Wehrmacht. Po válce však byla výroba papírových obalů obnovena a funguje dodnes.
Nicméně zpět k sirkařství. Ještě horší dopad, než předchozí krize má na produkci zápalek druhá světová válka. Suroviny jsou nekvalitní, zahraniční trhy uzavření. Před koncem války je dokonce výroba pozastavena, ale záhy po konci války, na konci května roku 1945, je opět obnovena a dochází ke vniku národního podniku SOLO Sušice. Sušické sirky si pomalu, ale jistě vydobývají své někdejší místo na zahraničních trzích. Kromě sirek se roku 1951 rozbíhá také výroba dřevovláknitých desek ze zbytků dřeva z výroby sirek i okolních pil.
Po exkurzu do sušického sirkařství, které v souvislosti se šumavským dřevařstvím nejde opomenout, se však vraťme zpět do divočejších částí Šumavy. Sirkárny, pily a různé další podniky zabývající se zpracováním dřeva zadávaly práci i místním obyvatelům, kteří se úpravě dřeva věnovali po večerech či v období, kdy v lese či na poli příliš práce nebylo. Obvykle nešlo o nic složitého, vyráběly se dřevěné šindele na střechy, žlaby, misky a další nádoby, vařečky, měchačky, válečky, dřeváky, prkýnka na žaluzie… Podomácku se hoblováním vyráběl také tzv. dřevěný drát, tedy v podstatě dlouhé špejle, ze kterého se po jeho rozsekání vyráběly sirky. Dalším produktem hoblování byla například tzv. dřevitá vlna, která se používala k balení skla a bránila jeho rozbití při přepravě.
Dřevo bylo nejuniverzálnějším materiálem na venkově v podstatě po celou dobu, kdy se obyvatelé Šumavy museli více či méně spoléhat na samozásobitelský způsob života. Bylo levné, snadno dostupné a do jisté míry si jej byl schopný zpracovat každý sám. Většina šumavských domů byla dřevěná, popř. dřevěná s kamennou podezdívkou. Střechu kryly dřevěné šindele. Mobiliář světnic – tedy stoly, židle, truhly, lavice a tak dále – byl také celodřevěný. Stejně tak většina nástrojů pro zemědělství. Oralo se dřevěným pluhem s kovaným rádlem, vláčelo se dřevěnými branami, ze dřeva se vyráběly hrábě, cepy či lopaty na zrní.
Ale zpět k dřevařství obecně. Prakticky celou plochu Šumavy pokrýval od nepaměti hustý les, takzvaný Královský hvozd. Tvořil přirozenou bariéru mezi Českým královstvím a Bavorskem. Z počátku sloužil jen jako místo pro lov a stromy se kácely jen ojediněle, dřevo bylo určeno výhradně pro místní spotřebu. Větší míra kácení přišla v souvislosti s potřebou nové zemědělské půdy. S rozvojem měst a průmyslu, například hutnictví kovů či sklářství, stoupla všude potřeba dřeva a jeho těžba se tak stala jednou z nejsilnějších oblastí šumavského hospodářství.
Těžba dřeva, k jejímuž intenzivnímu rozvoji po zakoupení prášilského panství roku 1799 Schwarzenbergy došlo, probíhala především na podzim, od září do listopadu. V zimě se vytěžené dřevo transportovalo pryč z lesa, v létě a na jaře se lesní dělníci věnovaly lehčím pracím jako zpracování větví či sázení nových stromků. Výjimku tvořily kalamity v 70. letech 19. století, kdy bylo nutné spadané a poškozené stromy, pokud možno co nejdříve zpracovat – těžilo se proto po celý rok.
K dopravě šumavského dřeva do Vídně se využívalo Schwarzenberského plavebního kanálu z roku 1793, směrem do Prahy pak dřevo putovalo díky Vchynicko-tetovského plavebního kanálu z let 1799–1801, o nichž se dočtete více na dalších zastávkách této stezky. Ke kanálům se dříví dopravovalo obvykle na saních, zřídka se táhlo po zemi. Jedny saně mohly přepravit až 3 m3 dřeva, byly dlouhé asi 3 metry a dřevorubec je řídil zepředu. Byly však samozřejmě těžké a mohly nabrat velkou rychlost, což v nepřehledném lesním terénu stálo nejednoho dřevorubce život.
Nárůst těžby měl za následek příchod nových pracovních sil do regionu. Dřevorubci pocházeli jak z jiných částí schwarzenberského panství, tak z německé strany Šumavy – z Pasovska. Buď obývali již existující vsi, nebo zakládali nové kolonie, především poblíž nově vystavěných kanálů. V doposud neosídlených částech lesa vznikaly samoty. Zabydlení se novým příchozím vrchnost snažila usnadnit – stavebniny a pozemky buď dostali k dočasnému užívání, nebo jim byla umožněna tříletá splátka. Obydlí až na výjimky (např. Dlouhá Ves) vznikla svépomocí, většinou byla celodřevěná či dřevěná s kamennou podezdívkou. Vybavení takového stavení také nebylo příliš nákladné.
Všechny plány na udržitelné lesní hospodářství však byly zhaceny vlnou kalamit, které šumavské lesy postihly – nejprve mezi lety 1868–1870 kalamity větrné, následované kalamitami kůrovcovými. Kůrovec se totiž ve smrkové monokultuře šířil snadno a rychle.
Toto období přírodních kalamit opakovaně popisuje ve svých dílech Karel Klostermann, například v povídce Kůrovec neboli broučková doba či v románu V ráji šumavském, líčícím každodenní šumavský život plný těžké práce, ale zároveň blahobyt, který do regionu likvidace způsobených škod přinesla:
„Hodovali, pili. Velká jizba naplnila se hustým kouřem, který čpavě oči dráždil; než ti byli zvyklí! Slova sem, slova tam, hlučná, bujná slova. Vedlo se jim výborně. Dřeli se sice do krve, těžká, úmorná byla práce; v zimě mrzli, rvali se s děsnými vánicemi, které čím více pořídly lesy, tím hrůzněji zuřily na vysokých, odevšad otevřených planinách; pražili se v létě na vedru slunečním; hnaly se přes hlavy jejich hrozné bouřky šumavské, řádil blesk, rachotil hrom, lily se z nebe nekonečné proudy, jež měnily jedva upravené silničky a cesty v bezedné černé bahno, potměšilé jako ty vůkolní močály, ve kterých hnijí a tlejí celá pokolení zhynulých stromů; krkolomné cesty dolů k vodě, kde vázaly se prámy, plavila se polena, co chvíle vymlela voda, takže sjížděly povozy po holém kamení; padající vody slévaly se v mocné bystřiny, jež splachovaly prsť ze strání, ba nejen prsť, ale i haldy kamení, velké balvany, vyvracely z kořene stromy a vše navážely na cesty, takže práce nebylo konce, než se tyto zase poněkud upravily. A přece se jim vedlo výborně a nereptali: peněz se vydělalo tolik, že ubožákům se zdálo, jako by bohatství celé země se k nim hrnulo. To byly pak veselé neděle, svátky a poutě! Mohlo se vyhazovat plnýma rukama a také se vyhazovalo! Muzikanti, šenkýři, obchodníci všeho druhu, všecko to žilo s sebou, všecko to vydělávalo, tylo a se radovalo. A ta paráda u ženských, kdo by byl řekl! Nevídané látky našly sem cestu, skvost všeho druhu, pravý i falešný – bylo to jedno, pro tyto zákazníky a zákaznice byl každý šperk pravý, aspoň každý za pravý zaplatili. A páni páteři dostávali štoly, o jakých se jim předtím ani nezdálo, zvláště za křtiny a oddavky; a obojích byla síla nebývalá. Křtin zvláště bylo mnoho, třeba oddavky nepředcházely. Měli se rádi, vzali se potom, a když drahý milý nechtěl, nevzali se, to jest on si ji nevzal, protože měl peněz dost, aby zaplatil. Přišel potom třeba jiný a vzal si to děvče proto, že mělo peníze, a on na minulost té holčice pohlížel s okem filosofa, který říká, že osudem květu jest opadnouti a přinésti plod.
A tento nevídaný, neslýchaný blahobyt, tento život plný práce, ale také plný rozkoše, přinesl jim drobný brouček, pravý zlatohlávek, požehnané zvířátko, které podvrátilo starou Šumavu, a jemuž učenci dali jméno kůrovec!“
„V lesích pracovalo se neustále. To tam bylo velebné jich ticho, hrobový klid; spousty dříví ve všech tvarech, klády, špalky, polena, jež potahy vyvážely, vody unášely, nebraly konce. Všude na potocích i sebemenších, stavěly a upravovaly se nádržky, aby se tyto mohly uměle rozvodniti; po vodách těch pak plavila se nejen polena, ba svěřovaly se jim i velké klády, jež uháněly po smutných proudech, derouce břehy a rozrývajíce půdu.
Výdělek pořád týž; záviděníhodní obyvatelé Šumavy tonuli v penězích; malí i velcí lidé, jeden každý dle poměrů svých, sedláci i chalupníci, drvaři, podruzi, čeleď, vše bralo podíl na tomto báječném blahobytu, a roztomilý brouček, který onoho roku se rojil dvakrát, poskytoval záruku, že ty požehnané doby i nadále potrvají.“
„Žádné pero nevypíše, s jakou nedočkavostí hleděli vstříc onomu okamžiku, až lehne skutečná zima, až se ustálí sníh, až utuhnou pohyblivá bahna pod účinkem mrazů. Bude to díla, bude to výdělku! – Právě z oněch míst, kde nejhůře řádil brouk kůrovec, kde leželo nejvíce dříví, nebylo lze ho odvážeti v létě: právě tam hrozily polehlým drvům hniloba a zkáza. Věděli dobře, že bez čísla jsou místa, k nimž ani v zimě neproniknou se svými potahy, kde by dobytek zapadl do bezedných, bílým rubášem potažených propastí a chladných hlubin, kde lidem, ač vystačí-li, bude vykonati práci tažení a odklízení. Kde nelze pro příkré svahy, rokle, houštiny a neschůdnost místa vytáhnouti celé klády, tam se narube polen, pokud se to ještě nestalo, nadělají se smyky, bude se po nich svážeti dříví do údolin k vodám, aby se po nich plavilo do nižších poloh, jakmile tající sněhy je naplní; také klády se budou plaviti k pilám, jichž prý se zbuduje veliký počet. To všecko bude vyžadovat množství pilných rukou a práce se bude platiti čím dále tím lépe. Bude to perná, úmorná práce, plná hrůzy a nebezpečí, ale tu za nic nepokládali, té přivykli, k té byli zrozeni; jen když byl výdělek! – Rozdělili se o tu práci: kdo neměl leda svých rukou, půjde do lesů dřevařit, kdo měl potah, bude svážet dříví a odvážet nařezaná v pilách prkna buď do měst, nebo k řece, kde se budou vázat na vory. Všichni byli tou měrou zaujati těmi myšlenkami a nadějemi, že na práce hospodářské téměř zapomínali, odbývajíce je povrchně, nakvap, ledabyle.“
Další komplikace pro Šumavu přinesly samozřejmě dramatické politické události celosvětové úrovně v první polovině 20. století. Obě světové války, vysídlení německého obyvatelstva, které tuto oblast obývalo několik staletí a tvořilo drtivou většinu starousedlíků, zřízení železné opony a střeženého pohraničního prostoru proměnilo charakter příhraniční části Šumavy skutečně výrazně.