7 – Kašperské Hory / Vogelsang

Na Kašperskohorsku měla sklářská výroba dlouhou tradici – její počátky spadají snad do první čtvrtiny 15. století a sklo se zde vyrábělo ještě těsně po druhé světové válce (poslední vyhašenou hutí byla v roce 1947 sklárna v Klášterském Mlýně, předchozí stanoviště této trasy). První písemnou zmínku o sklářství představuje listina o koupi pozemků na Antýglu z 21. srpna 1523. Její plné znění si můžete přečíst na zastávce „Antýgl“ druhé stezky týkající se sklářské výroby. K nejstarším sklárnám oblasti se řadí také sklárny v Podlesí. Založení první z nich spadá rovněž do období před polovinou 15. století. S různými přesuny a krátkými pauzami se zde sklářská výroba udržela přes tři sta let, až do roku 1891, což z této lokality dělá místo s nejdéle fungující sklářskou výrobou na Šumavě.

Osada Podlesí původně patřila k majetku královského hradu Kašperku. Roku 1584 byla od císaře Rudolfa II. odkoupena městem Kašperské Hory spolu se sklárnou ve Svojších a některými dalšími statky. První zmínky o místní sklárně se objevují jednak v kupní smlouvě, zadruhé v urbáři, který si pro nově nabyté majetky nechalo město zpracovat v květnu téhož roku. Prokazatelně víme, že zde působili dva sklářští mistři, Linhart a Thomas, a že kromě sklárny fungovala v osadě také krčma. To naznačuje, že v osadě žilo více sklářů a podporuje to teorii, že zde fungovaly dvě sklárny. Roku 1594 nebo 1595 (prameny v tomto ohledu nemluví zcela jasně) zemřel sklářský mistr Thomas a sklárnu přebírá jeho syn Paul, který je již v dokumentech označován příjmením Glaser (Sklář). Stejné příjmení pak používá také mistr Linhart. Povaha jejich příbuzenského poměru není zcela jasná, ale je možné se domnívat, že Paul byl Linhartovým synovcem. Pavlovi trvalo dvacet let, než se mu podařilo huť zcela očistit od dluhů, které podědil po svém otci. Městské knihy, které placení pohledávek zaznamenávají, nejsou jediným pramenem z té doby. Mnoho informací o fungování hutě se dozvídáme z obchodní korespondence mezi kašperskohorskými měšťany a skláři a norimberským obchodníkem Friedrichem Lucknerem. Dopisy obsahují popisy výrobků skláren – v místních sklárnách se vyráběly páteříky nejrůznějších barev. Zároveň se z nich dozvídáme mnoho o materiálních poměrech a každodenním životě na hutích. Skláři totiž prostřednictvím obchodních partnerů objednávali předměty denní potřeby nebo suroviny na přípravu jídla.

Paul a Linhart Glaserovi prokazatelně pracovali v Podlesí ještě v roce 1611. Pravděpodobně o pět let později Linhart Glaser zemřel a huť převzal jeho syn Veit. Další informace o této sklárně nemáme. V závěti Paula Glasera, který zemřel roku 1625, není huť uvedena a jeho ostatní nemovitosti dědí syn Georg Glaser. Máme ale dokumenty, dle kterých Paulův mladší syn Matyas prodává roku 1628 huť Stefanu Weissovi.

K dalšímu období příliš dokumentů nemáme, což je dáno probíhající třicetiletou válkou. Ta se negativně podepsala také na sklářském průmyslu. Roku 1636 dokonce údajně došlo k vyvraždění všech podleských sklářů vojskem. Na sklárně se vystřídalo několik sklářských mistrů. V nějaké chvíli po roce 1648 ale muselo dojít k zániku huti, protože berní rula z let 1653–1656 již sklárnu v této osadě nezmiňuje. Další zmínku o sklářské výrobě v Podlesí nalezneme až v městských knihách, kde je psáno, že sklárna roku 1678 přešla pod město z důvodu finanční nouze jejího nájemce. To dobře ilustruje špatné podmínky pro hospodaření, které v Českých zemích nastaly po skončení třicetileté války.

Podlesí i s hutním právem koupil roku 1695 příslušník známého českého sklářského rodu Gerlů, Sebastian Florian Gerl. V osadě vystavěl rozsáhlý statek s dalšími hospodářskými budovami a také kapli sv. Barbory. Velmi pravděpodobně také nechal vystavět novou sklárnu, soustředící se na výrobu dutého čirého skla. Z dochovaných objednacích lístků víme, že se zde mimo jiné vyráběly broušené sklenice, lahve či pohárky na vejce. Huť rovněž produkovala optická skla. Dále pokračovala výroba páteříků a jiných drobných předmětů. Po Florianově smrti roku 1710 huť převzal jeho syn Anton. Ten byl kvůli složité finanční situaci nucen Podlesí roku 1719 prodat svému tchánovi Johannu Wagnerovi. O něm žádné bližší informace nemáme, víme pouze, že sklárna byla opět nabídnuta k pronajmutí roku 1726.

Roku 1726 měl o pronájem vogelsangské sklárny zájem Jan Podscheider z Vimperka. Za odmítnutím jeho nabídky stály pravděpodobně vimperské sklárny, které se obávaly konkurence v regionu. I tak ale huť nakonec získal Podscheiderův chráněnec Petr Müller, syn skláře Valentina Antonína Müllera a vystudovaný právník. Podlesí koupil za 5100 zlatých i se všemi právy a povinnostmi, které byly již dříve dohodnuty mezi sklárnou a městem Kašperské Hory.

13. listopadu 1765 byla huť zakoupena Annou Marií Eisnerovou z proslulé šumavské sklářské rodiny Eisnerů – byla vdovou po Janu Karlu Eisnerovi, huťmistrovi z Kašperských Hor působícím ve sklárnách v Jelenově a na Hluboké. Po smrti manžela a obou svých synů vedla podnik sama, alespoň do doby, než synové jejího staršího syna, Františka Karla, dospěli. V roce 1786 se na vedení firmy začal podílet nejprve Annin nejstarší vnuk František Ignác Eisner. Ten se přímo v Podlesí vyučil a začal zde pracovat jako sklář. Sklářem se vyučil také jeho mladší bratr Jan Josef. Oba pracovali v Podlesí, kde sklárnu stále vedla jejich babička, a to až do roku 1788.

Od roku 1788 huť vedli společně Annini vnuci Jan Josef a František Ignác Eisnerovi. Manželky obou bratrů, sestry Adlerovy, pocházely rovněž ze známé sklářské rodiny, jejich otec Tobiáš Adler působil v Rožmitálu a na Kvildě. Roku 1822 František Ignác Eisner zemřel a jeho bratr Jan Josef tak řídí huť sám, a to až do roku 1828, kdy rovněž umírá. Huť vyrábí páteříky, okenní sklo a duté sklo. Produkci páteříků se huť věnovala až do roku 1828.

Výrobu v omezené míře znovu obnovil roku 1831 synovec Jana Josefa Eisnera Jan Křtitel Eisner, který měl v pronájmu rovněž Stachy, Zlatou Studnu a několik různých brusíren v blízkosti Kašperských Hor. Kromě broušeného skla, které získávalo ocenění na nejrůznějších průmyslových výstavách, produkoval také vysoce kvalitní řezané sklo. Po roce 1842 se vedení sklárny ujímá čerstvý Eisnerův zeť Martin Emanuel Schmid. Manžel Eisnerovy dcery Emilie pocházel rovněž ze sklářské rodiny, provoz hutě mu tak nebyl cizí. Rodina Schmidů následně kromě Podlesí provozovala také Zlatou Studnu, Stachy či Annín. Podlesí bylo sklárnou celkem malou (pouze jedna pec s osmi pánvemi) a krize, ve které se sklářství na Kašperskohorsku v druhé polovině 19. století kvůli stoupající ceně dopravy a dřeva ocitlo, se jí stala osudnou. V roce 1860 o ní již prameny hovoří jako o vyhašené. Ještě několikrát, přesněji v roce 1875 a v letech 1890–1891, byla její činnost nakrátko obnovena, ale vyhašení v říjnu 1891 bylo již definitivní. Po zpracování zbylého skla odešli i brusiči, což znamenalo konec sklářské výroby v Podlesí. Roku 1892 umírá jeho majitel Eduard Schmid a jeho zeť Podlesí, kde už stojí jen zemědělská usedlost, roku 1911 prodává knížeti Schwarzenbergovi.

Poloha sklárny se během staletí měnila. Údajně mohla mít i přes osm poloh. Nejpatrnější zbytky jsou v místě označeném na mapách jako Stará Huť I. Zbytky jsou datovány přibližně do 2. poloviny 18. století. Dochovalo se zdivo chladící pece. Dnes je zakonzervováno a je zakryto přístřeškem chránícím před špatnými povětrnostními podmínkami.
V poloze pod touto polohou hutě najdeme zbytky po Staré Huti II. Součástí dnešní chaty je i starý vysoký komín po původní usedlosti. Západně od této chaty najdeme prohlubně po těžbě křemene. Poloha nejmodernější vogelsangské sklárny leží asi 300 metrů od bývalého panského domu. Dochovalo se obvodové zdivo asi do výše jednoho metru, ale vše zarostlé v náletu. U všech poloh huti najdete zlomky skel nebo třeba páteříků.

Mapa