3 – Špičák – železniční nadjezd
Tavírnu rudy pronajal (na deset let) Jiří hrabě z Gutštejna a na Rýzmberku roku 1564 Konrádu Geislerovi, kupci a hamerníkovi z Pasova. Ten roku 1569 přibírá společníka Melchiora Fiedlera z Pasova. Huť kvůli neustálým sporům mezi českými a bavorskými pány upadá. Po opakovaných zdráháních a pod zvyšujícím se tlakem si nechal Pankraz Fiedler udělit roku 1576 hornické podnikání od bavorského vévody Albrechta V., aby je hned roku 1577 (Michal 1579) prodal hraběti Jiřímu Kryštofovi Schwarzenbergovi zu Hohen Landsberg, ale ani tomu se nepodařilo opět uvést do provozu doly a hamr. Roku 1623 připadl železnorudský důlní majetek jako dědictví jeho dceři Anně Marii (1583–1637), která se provdala roku 1626 za Johanna Heinricha Nothafta z Wernbergu (1604–1665). Za něho se usídlili v severní části železnorudského údolí sedláci z králováckého svobodného území Čech a z Dolních Bavor, a tak vznikla Ves Železná Ruda, dříve Na Hamru, dnes Špičák. Vzápětí připadne Železná Ruda bavorskému kurfiřtství a patří mu až do roku 1713.
Základ k trvalému osídlení, ale dal až jeho syn Wolfgang Heinrich Nothaft hrabě z Wernbergu (1647–1705) v roce 1676, když píše pražskému purkrabímu, že zde hodlá v tomto roce zřídit dvůr či popluží se sklárnou, pivovar, mlýn a obydlí pro správce. Nothaft je takto vlastním zakladatelem osady Železné Rudy. Roku 1691 založil pod předhůřím Pancíře na místě dnešního kostela skelnou huť, okolo níž vznikaly vlastní selské dvory, usazovali se zde dřevorubci, paliči popela, formani a řemeslníci. Vzniklo malé hospodářské centrum „Na Huti“, ve kterém byl zřízen nejprve panský dům, hospoda, mlýn a kovárna a r. 1694 kostel. Tak byl dán základ Železné Rudě – městysi.
V Železnorudské kotlině komise nachází místa se struskou po dvou zaniklých hutích. Zde strusku dál používal při tavení Konrád Geisler. Josef Blau řadil vznik zdejších hutí do 12. století a spojoval jej nejspíše mylně s hrabaty z Bogenu. Jejich vznik lze doložit až o století později a souvisí nejen opět s poptávkou rozvíjejících se měst po kvalitním železe, ale i s rozvojem zemědělské výroby. Dlouhodobé hraniční spory o železnorudskou kotlinu vedly k tomu, že tato oblast téměř na dvě století zpustla.
Byl to hamerník Adam, původem z Německa, který v roce 1525 obnovil železnou huť i v Železné Rudě. Bylo to se svolením zástavního pána Železnorudska Půty z Rýzmberka. Její provoz trval krátce, ale vzápětí, někdy před rokem 1565 ho znovu obnovil pasovský hamerník Konrád Geisler. Nejspíše ho do těchto končin přilákal místní název Eisenstein. Geisler podle zmiňované vizitační komise tavil rudu z místního hnědele a sideritu, ke kterým přidával strusku ze dvou zaniklých hamrů. Železo vytavené v primitivní peci (tavící výheň) dodával do hutí v Datelově (Todlau) a Zelené Lhotě. Hamr v Datelově je zmiňován již v první polovině 16. století. Zpracovával i strusky ze dvou zaniklých hamrů. Adam odváděl z datelovského hamru majitelům dešenického panství Tristramovi z Předenic a Jiřímu Gutštejnovi roční činži 5 centýřů českých (centýř = 61,68 kg) kujného železa. Smlouvu měl uzavřenou na deset let. V Zelené Lhotě pomáhal Adamovi pomocník Schmiedwolfl. Týdně mohl Adam vyrobit v obou těchto hamrech okolo 20 centýřů cánového železa, ale i šínového, plechu či výrobků, jako byly lopaty a pily.
Když Geisler získal jako společníka Melchiora Fiedlera, bohatého pasovského měšťana, postavil dokonalejší tavicí pec, dýmačku. Předcházela tomu společná studijní cesta za novými poznatky do Štýrska. Nejspíš si přivezli i nové zkušené dělníky s sebou na Šumavu. Vzduch se do této čtyřmetrové pece vháněl pomocí měchů poháněných vodním kolem. Na pec navazoval hamr. Jak důležitý byl ekonomicky zdatný společník, ukázala výsledná cena nových provozoven, 4000 kop míšeňských grošů. K peci a hamru záhy přibyla i pila s mlýnem. Majitel panství Jiřík z Guštejna dovolil Geislerovi i Fiedlerovi (tehdy byli nazýváni jako Gewerken in Eisenpach) porážet dobytek či péct si chléb, lovit zvěř (krom vysoké), rybolov, propůjčil jim vodní právo. V případě, že by si postavili hospodu museli odvádět daň, tzv. posudné. Byla jim propůjčena i nižší soudní pravomoc. V případě, že by hutě ukončily provoz, mohli si její majitelé místo ní zřídit sklárnu. Starý Geisler si moc nové hutě neužil. Při územním sporu v roce 1569 mezi českým královstvím a bavorským vévodstvím o Železnorudsko, byl o Vánocích (!) ve Zwieselu zatčen a několik měsíců vězněn. Po propuštění v roce 1570 umírá. Provoz obnovuje jeho stejnojmenný syn, když si na to po usmíření s Bavory od města Zwieselu půjčuje 250 zlatých. Za to se zavazuje dodávat do města 5,6 q kujného železa, jako šíny, pruty, radlice, 50 lopat a plech. Prodej jinde v Bavorsku mu byl zakázán. Roční produkce byla asi 300 q. V roce 1572 pracuje na huti jeho bratr Michal, v roce 1574 Pankratz Fiedler. Jelikož bylo Železnorudsko v této době součástí sjednoceného Bavorského vévodství, je i Pankratzův vlastnický vztah k chuti jiný než vztah jeho předchůdců. Bavorský vévoda Albrecht V. uděluje roku 1576 Pankratzovi tuto huť v léno. Huť ležela na území Vsi Železná Ruda (Eisenstein Dorf = dnešní Špičák) a byla jediným obydleným místem této oblasti. Roční produkce hutě byla asi 160 q. Z centnýře rudy se mohlo vyrobit až 20 liber (1 centnýř český = 120 liber = 61,56 kg; vídeňský = 67,21 kg) kujného železa (výtěžnost 24 %).
Na huti pracovalo 12 osob. Kromě hamernického mistra to byli jeho tři pomocníci a dýmač s čeledínem. Z pracovníků, kteří přímo souviseli s hutní výrobou, to byli tři horníci (dobývači rudy) a dva uhlíři, kteří pálili dřevěné uhlí v milířích. Surové železo a výrobky z něho rozvážel povozem čeledín. Roční produkce huti je odhadována na 160 q kujného železa. Po urovnání hraničního sporu se výroba téměř zdvojnásobila. Bylo to i zásluhou nového společníka, pasovského měšťana Steubera. Huť má ovšem opět problémy a v roce 1577 ji, téměř zničenou, kupuje Kryštof II. Schwarzenberg ze Straubingu. Zajímavé je, že jeho druhou ženou je Scholastika Nothaftová z Wernberku, tedy příslušnice šlechtického rodu, který zakládá o století později osadu Železná Ruda. Zpráva z této doby uvádí, že provoz takové huti stál přes 20 zlatých. Z toho se 30 % vyplatilo na mzdách: dvěma dýmačům vyplatilo týdně 2 zlaté a 20 krejcarů, čeledínovi u dýmačky 45 krejcarů, hamerníkovy 2 zlaté, jeho pomocníkovi 1 zlatý a 10 krejcarů. Železná ruda se týdně promítla do nákladů 21 procenty, dřevěné uhlí 34 procenty. Při týdenních příjmech 36 zlatých byl zisk přes 15 zlatých, tzn. přes 42 procent! Roční produkce této hutě byla okolo 235 q kujného železa. Ze zprávy z roku 1601 se můžeme domnívat, že je oblast celého Železnorudska vylidněna. Nejspíše to bylo pokračováním hraničního sporu. Vždyť lidé hraběte Jiříka Gutštejna huť i několikráte vypálili. Po Schwarzenbergově smrti roku 1596 chtěla jeho žena území osídlit sedláky, ale neúspěšně. Ani propachtování pozemků bavorským sedlákům se nezdařilo. Chalupy po železné huti měl v nájmu Ondřej Kolmer, ale po jejich vyhoření nájem již neobnovil. Nové osídlení se nepodařilo ani majitelce dešenického panství hraběnce Kolovratové. V roce 1652 si železnorudský statek nechal do zemských desk zapsat Johann Heinrich z Wernbergu. Jeho syn Wolf Heinrich Nothaft převzal ve vsi zvané Železný hamr (Pagus ferrariensis; dnešní Špičák) pouhých šest chalup, a to ještě ve velmi špatném stavu.
I v Železné Rudě se snažil obnovit hutní výrobu její majitel, již zmiňovaný hrabě Wolf Heinrich Nothaft z Wernberku. Huť získal v roce 1665 jako dědictví. V roce 1676 oznámil bavorskému kurfiřtovi plán obnovení železné hutě. V roce 1688 byl jmenován bavorským kurfiřtem Maxem Emanuelem vicedomem ve Straubingu. Kolem roku 1697 uzavírá s kurfiřtem smlouvu o znovuzřízení dolů v Železné Rudě. Kurfiřt se podílel na těžebních nákladech 50 %. Poté, co kurfiřt po 4 letech od smlouvy odstoupil, stal se jejich jediným majitelem. Po dalších čtyřech letech celý plán krachuje. Již za jeho syna Johanna Heinricha Nothafta von Wernberg (1673–1734) byly po velkých ztrátách opět roku 1705 zastaveny. Po roce 1840 obnovil huť Franz Xaver Hafenbrädl. Ovšem brzy provoz vysoké pece ukončil.
V roce 1852 získává železnorudský statek kníže Hohenzollern. Ten se pokouší obnovit těžbu i následné zpracování železných rud. V roce 1853 chtěl zdejší provozy obnovit Kajetan Ebenhöch z Kvildy. Měl zájem zde vybudovat vysokou pec s dvěma zkujňovacími hamry. Hohenzollernské panství mu k tomu chtělo i přidat i zdejší hamr s jednou výhní a dvěma kladivy. Ebenhöch ovšem od stavby nakonec upustil. Další pokusy o těžbu rudy jsou datovány od roku 1908, poté byly přerušeny válkou. Znovu byly obnoveny v roce 1929 a v letech 1931–35 Pražskou železářskou společností.