7 – Lišejníky – bez nich to v přírodě nejde
Lišejníky, někdy označované jako lichenisované houby, jsou příkladem organismu, který dávají dohromady dvě zcela odlišné živé části. Jednou je houba (mykobiont) a druhou sinice či řasa (fotobiont). Houbová půlka (tedy spíše i více než 90 % hmoty lišejníku) bývá vřeckovýtrusá vzácně i stopkovýtrusá houba. Nejběžnější fotosyntetizující součástí pak v lišejnících bývá řasa rodu Trebouxia. V průběhu vývoje si houba s řasou na sebe tak zvykly, až bez sebe nemohou být – jsou na sobě závislé. Pouze za určitých okolností a dosti vzácně, se řasa od houby osamostatní např. u sinice rodu Nostoc.
Většinou bývá vzájemný vztah houby a řasy hodnocen jako symbióza – tedy oboustranně výhodný stav. Houba dodává anorganické látky, vodu, výměnu plynů a životní prostor. Řasa pak poskytuje organické látky vzniklé fotosyntézou. Pravda je však spíše taková, že mykobiont drží fotobionta v jakési vazbě.
Lišejníky jsou vynikající indikátory kvality ovzduší. Ve zjednodušené verzi lze říci, že čím větší stélku (tělo lišejníku) naleznete, tím je vzduch kolem vás čistší. Do velké stélky mohou dobře vnikat cizorodé látky a mohou lišejník oslabit až zahubit. A naopak, čím menší stélka je, tím je druh odolnější proti různým znečišťujícím látkám jako oxidy síry, dusíku a další látky. U nás jsou nejdelšími lišejníky zástupci rodu provazovka (Usnea), ty mohou být i několik desítek centimetrů dlouhé. Tento lišejník zná v podstatě každý, kdo si vybaví Krakonoše – ten má z tohoto lišejníku vytvořený proslulý plnovous. V přírodě tento lišejník najdete uchycený na větévkách různých druhů dřevin, hlavně v horských oblastech. Některé druhu provazovek se v poslední době šíří po celé republice zejména ve skrumáži větviček keřů jako je trnka nebo hloh.
Stélka lišejníků může být zcela přitisklá k podkladu a nabývat podoby jakési krusty na povrchu kamenů – tzv. korovité stélky. K podkladu méně přitisklé jsou laločnaté či lupenité stélky a nápadnější jsou stélky keříčkovité. Zvláštním typem je leprózní stélka, kde jsou řasové buňky obaleny hyfami hub bez kompaktní struktury.
Lišejníky kolonizují nejrůznější substráty, na které bývají zpravidla silně vázány. Jsou lišejníky skalní – saxikolní; na borce stromů, na tenkých větvičkách – epifity i druhy vyrůstající na volné půdě – terestrické. Nezřídka rostou na střechách, betonových pilířích a dalších antropických substrátech. Vzácně se vyskytují lišejníky i ve vodním sloupci či na písku pouště. Často a pravdivě se o lišejnících hovoří jako o průkopnících života – pionýrských organismech. V extrémně chladných, suchých či vysoko položených místech se vegetace sestává vlastně pouze z lišejníků na holých balvanech a skalách. Lišejníky jsou schopny chemickými produkty metabolismu a mechanickým působením stélek rozrušovat povrch hornin. Ten se následně drolí, je obohacen o rozkládající se lišejníky a vzniká tak substrát, který již mohou kolonizovat některé odolné cévnaté rostliny.
Rozmnožování lišejníků probíhá hlavně vegetativně izidiemi a sorediemi. Izidie jsou viditelné úlomky stélek lišejníků, které se přemístí a začnou znovu růst. Soredie jsou velmi jemný prášek, který je vytvářen speciálními orgány sorálami. Lišejníky se dokáží množit i pohlavně z plodniček, kterých je více typů, např. apothecia, která bývají vydutá a typická např. pro dutohlávky (rod Cladonia). V případě pohlavního rozmnožování se v drtivé většině množí pouze houba bez fotobionta. Ten se dostane do houby později.
Na stezce nebo těsně kolem můžeme naleznout např. tyto druhy lišejníků:
Terčovka bublinatá (Hypogymnia physodes) – běžný druh na borce stromů s okraji podobnými rtu
Terčovka brázditá (Parmelia sulcata) – má lupenitou stélku a roste na borce stromů
Terčovka otrubčitá (Pseudevernia furfuracea) – roste epifiticky, tedy přichycena na větvích zejména na smrku či bříze ve vyšších polohách
Dutohlávka třásnitá (Cladonia fimbriata) – má dimorfickou stélku, přízemní šupiny a z nich vyrůstající kmínky (podécia), vyskytuje se na trouchnivějícím dřevě, bázích stromů, volné půdě i na dalších substrátech
Provazovka (Usnea) – roste epifiticky na stromech a větvích, je velmi citlivá na obsah SO2 ve vzduchu a je tedy vcelku vzácná. Obsahuje kyselinu usnovou, která usnadňuje hojení ran, a proto byla tradičně od nepaměti sbírána a přikládána na rány.