3 – Annín sklárna
První huť v této lokalitě fungovala už v polovině 18. století,
vyhašena byla roku 1755. Další sklárna v Anníně byla založena roku 1796
Augustinem Müllerem, purkmistrem Kašperských Hor. Ten si původně chtěl
založit sklářskou huť, brusírnu a řezačskou a malířskou dílnu na statku
ve Vatěticích, který v roce 1795 koupil od Marie Anny ze Storchenfeldu.
Založení hutě v těchto místech by však odporovalo dobovému lesnímu řádu,
podle něhož nesměly být sklárny zakládány v místech, kde bylo možné
plavit dřevo, vzhledem k jeho velké spotřebě ve sklářském provozu. Na
popud měst Sušice, Horažďovic a Strakonic, ležících níže na Otavě, kam
se dřevo plavilo, byla Müllerova žádost (i přes jeho protest, že nestaví
novou huť, ale obnovuje tu starou) krajským úřadem zamítnuta. Müller se
však nevzdával a proti rozhodnutí se odvolal, krajský úřad žádost po
novém projednání schválil a gubernium s podmínkou, že k provozu hutě
nesmí být využíváno dřevo plavené, nýbrž výhradně dřevo vytěžené na
vlastních pozemcích majitele, schválení potvrdilo. Výše zmiňovaná města
se proti tomuto rozhodnutí následujícího roku odvolala, ale jejich
odvolání bylo guberniem zamítnuto. Obnovení huti tedy z právního
hlediska již nic nebránilo.
Dle povolení gubernia zde
vyrostla sklářská huť s jednou pecí s deseti pánvemi, jednou chladící
pecí, brusičská, řezačská, malířská a pozlacovací dílna. Celý komplex
byl pojmenován podle svého zakladatele Augustinova huť. Zpočátku huť
poskytovala obživu dvaceti čtyřem dělníkům. Vyráběly se zde skleněné
perly, páteříky a křišťálové sklo. Sklo se přímo zde zdobilo rytím,
pozlacováním či malbou.
Roku 1803 změnila sklárna majitele –
huť i s přilehlým statkem koupil průmyslník a podnikatel Jakub Wimmer.
Na své nově nabyté huti zrušil pec na výrobu páteříků. Osm sklářů, kteří
se na tuto výrobu zaměřovali, pak muselo požádat o provizi, která se
poskytovala nezaměstnaným sklářům v naléhavé materiální nouzi. Sklárna
byla pronajata Janu Václavu Fürlingerovi a její produkce se zaměřovala
na duté a zelené tabulové sklo. Nesla název Watietitzer Glasfabrique či
Wasserhütte. Po Fürlingerovi si roku 1808 pronajal huť známý sklářský
mistr Paul Meyr, původně působící na Zdíkovsku, a výrobky byly nadále
prodávány pod značkou Wimmerthaler Fabrique (Wimmerova fabrika).
Paul
Meyr se narodil do rodiny, jejíž sklářská tradice sahá až do 16.
století, na Starých Hutích na Novohradsku roku 1778, jako druhý
nejstarší syn Josefa Meyra, rovněž skláře. K jeho dětství a mládí nemáme
dostatek pramenů, ale je pravděpodobné, že studoval, stejně jako jeho
mladší bratr Jan, piaristické gymnázium v Českých Budějovicích a
univerzitu ve Vídni. Někdy v letech 1794 až 1795 dostává od otce do
správy nově vybudovanou sklárnu Bonaventura soustředící se na výrobu
dutého skla, které bylo dále zušlechťováno na domovské huti otce Josefa
na Stříbrném vrchu – to umožnilo rodině Meyrových prodávat své výrobky
za výrazně vyšší ceny, než kdyby se jednalo o pouhé polotovary, které by
byly dále zpracovávány jinou firmou. Meyerovi vyráběli především
rokokové a později klasicistní duté sklo zdobené brusem, rytinou,
zlacením nebo (v případě bílého opálového skla) malováním. Později se
pod vlivem západních vzorů, především tehdy velice populárního
anglického skla, rozhodl produkty dále inovovat, soustředil se především
na užití diamantového výbrusu na výrobcích z nové, lesklejší skloviny,
uvedených na trh roku 1804.
Paul Meyr vyráběl v této huti běžné
sklenice a okenní tabule, ale také neobvyklé druhy skla. Jednak se v
této sklárně jako na první v Rakousku-Uhersku vyrábělo růžové sklo za
pomoci zlata (výrobnímu postupu se Meyr naučil v Itálii). Dále vyráběl
takzvané anglické sklo – olovnatý křišťál. V podstatě tak pokračuje v
produkci podobného typu výrobků, jaký Meyrové vyvinuli. Odbyt výrobky
často nalézaly například v Rusku, Prusku či Sasku. Ještě roku 1811
sklárna podle seznamu skelmistrů prosperovala, ale už o šest let později
se ocitla ve finančních potížích a musela být vyhašena. Pavel Meyr
odešel do sklárny ve Vimperku a požádal krajský úřad, aby skláře (podle
odhadů pracovalo na huti okolo šedesáti osob), kteří přišli o živobytí,
pomohl zaměstnat v jiné sklárně.
Roku 1822 majitel sklárny Jakub
Wimmer zemřel a o rok později se stala součástí majetku Ferdinanda
hraběte Pálffyho. Ten pozemky roku 1828 prodal Antonínu hraběti
Pejačevičovi, ale následující rok je od něj zase odkoupil zpět. Roku
1832 se místo dostalo do majetku Emanuela Müllera, syna Augustina
Müllera. Emanuel Müller ho nechal pojmenovat Annín (Annathal) po své
manželce Anně, rozené Tauschkové. Od toho si 27. listopadu 1837 huť
pronajal Johann Lötz.
Nejslavnější éra sklárny je spojena
právě s podnikem Johanna Lötze, svého času nejproslulejší šumavskou
sklářskou společností, jejíž produkty proslavily české sklářství po celé
Evropě. Johann Lötz byl kašperskohorský měšťan a po svém sňatku, který
mu přinesl značný kapitál, založil v roce 1814 na okraji Kašperských Hor
brusírnu skla. Vypracoval se natolik, že si v roce 1823 mohl dovolit
pronajmout sklárnu Zlatá Studna. O tři roky později spojil síly s
faktorem zlatostudenské sklárny Josefem Schmidem st. a jeho synem
Josefem Schmidem ml. a dal tak vzniknout firmě „Johann Lötz, Schmid
& syn“. Ta roku 1830 po odchodu Schmida st. do Bavorska změnila
název na „Lötz & Schmid“. Johann Lötz si roku 1836 pronajal sklárnu v
Anníně a o čtyři roky později zakládá sám firmu „Johann Lötz“. Jeho
firma se stala proslulou především díky tvorbě stylově spadající do tzv.
druhého rokoka a vrstveným barevným sklem. Poměrně brzy po založení
vlastní firmy, roku 1844, však zemřel. Firmu nadále vedla jeho druhá
manželka Susanne pod názvem „Johann Lötz Witwe“ („Johann Lötz vdova“).
Tato manželka byla o mnoho let mladší než Johann a v době jeho úmrtí se
starala o jejich čtyři malé děti. Tou dobou však již hlavní hutí značky
nebyl Annín, u kterého vypršela nájemní smlouva, nýbrž Debrník u Železné
Rudy. Další éra značky je pak spojena s hutí v Klášterském Mlýně, který
je jednou z dalších zastávek této stezky.
Roku 1850 huť od
Anny Müllerové získává do podnájmu Samuel Bloch z Hartmanic, který zde
na šesti pánvích vyrábí zrcadlové sklo pro židovská zrcátka. Od roku
1863 zdejší sklárnu provozuje Josef Schmid ze staré sklářské rodiny z
Vogelsangu a začíná s modernizací sklárny – buduje parní brusírnu a
přestavuje pece. Následně buduje novou huť poháněnou plynovými
generátory Siemens. Firma funguje pod názvem „Josef Eduard Schmid“,
neboť na výrobě se podílí také Josefův syn Eduard. Produkty nového
vedení se brzy etablovaly na evropském trhu i na světových a
průmyslových výstavách. Jejich stříbrné, alabastrové a růžové sklo si
získalo mnoho příznivců. Nejproslulejším se však stalo jakostní
křišťálové sklo benátského stylu. Mezi oblíbené výrobky patřily
karlovarské kompotové mísy, sklenky na víno, vázy… Obzvláště krásné bylo
duté sklo s plastickými nálepy ve tvaru například květin či ovoce.
Odbyt výrobky nacházely především v Anglii a Americe, ale mezi majitele
annínského skla patřila také ruská carská rodina.
Rozvoj hutě
přinesl nutnost zlepšit také podmínky ubytování jejích pracovníků.
Osada v Anníně proto rostla (Schmid kromě bytů pro zaměstnance nechal
postavit také nový ocelový most) a roku 1870 zde byla pro děti sklářů
otevřena škola. V roce 1897 zakládá Schmid v Anníně elektrárnu, osada se
tak stává technologicky vyspělejší, než například nedaleké, podstatně
větší město Sušice. Již roku 1880 si Schmid nechal zřídit místní
telefonní linku, pořídil si také fonograf. Pro potřeby návštěv a turistů
v Anníně vyrostl hotel a bývalá papírna byla proměněna na americký mlýn
s pekárnou, kde se denně upeklo na 1200 bochníků chleba (po zrušení
mlýna byly v budově vyráběny sirky). Sám majitel s rodinou žil v
přízemní vile naproti sklárně. Zemřel na Vogelsangu roku 1910 a byl
pohřben do rodinné hrobky v kapli, kterou nechal roku 1886 nad Annínem
vystavět.
Na
začátku 20. století v Anníně žilo kolem 200 osob, více než stovka z
nich pracovala v místní sklárně. Život osady samozřejmě významně
zkomplikovalo propuknutí první světové války. Vlivem povinných odvodů
počet obyvatel, a tedy i zaměstnanců místní sklárny klesá, dochází k
omezení produkce, odbyt výrobky nacházejí téměř výhradně na domácím
trhu. Po válce dochází k obnovení obchodů se zahraničím, annínská
sklárna se opět zúčastní výstav jak v Čechách, tak ve světě, kde opět
sklízí úspěchy.
Roku 1933 huť přebírá Ing. Karel Schell z
Dlouhé Vsi. Ten pokračoval v modernizaci sklárny – kvůli nedostatku
dřeva v okolí nechal vybudovat hydroelektrárnu a ve sklárně zavedl
tavení skloviny elektřinou dle vlastního návrhu. Takovýto technologický
postup vylepšuje kvalitu skla – jeho čistotu, lesk i lom světla. Schell
za tuto inovaci získává mnohá ocenění, mimo jiné zlatou medaili z
výstavy v Bruselu v roce 1936 či diplom Obchodní a živnostenské komory v
Praze. Výrobky nacházejí odbyt v Anglii, Francii, USA či Austrálii. Při
sklárně funguje nová malírna skla.