3 – Les je mnohem víc než dřevo
Hned po nástupu na tuto stezku člověka pohltí les. Tento les je z velké většiny lesem hospodářským, tedy lesem určeným k získávání dřeva. V tomto lese se vyskytuje zejména jeden dominantní druh dřeviny, a to smrk ztepilý (Picea abies). Tento statný jehličnan je na Šumavě doma, tedy je zde původní a jeho potenciálu využívají lidé od nepaměti – dřevo smrku bylo a je používáno ve stavebnictví, v papírenském průmyslu, v nábytkářství, jako palivo i v dalších mnohých odvětvích průmyslu. Smrk má velkou výhodu oproti ostatním dřevinám – rychle roste, proto je tak oblíbeným u lesníků. V hospodářském smrkovém lese nenajdeme příliš mnoho druhů rostlin ani specifických živočichů. Je to prostředí druhově chudé, biodiverzita hospodářského smrkového lesa je podstatně nižší než u přirozených smrčin. Rostou zde kyselomilné druhy rostlin, např. borůvka (Vaccinium myrtilus), brusinka (Vaccinium vitis-idaea), či tráva metlička křivolaká (Avenella flexuosa), šťavel kyseláč (Oxalis acetosella) nebo pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium), které si dokáží poradit s těžko rozložitelným opadem tvořeným jehlicemi (humusová forma mor https://cs.wikipedia.org/wiki/Formy_nadlo%C5%BEn%C3%ADho_humusu). V omezené míře a spíše vzácně a izolovaně lze v porostu hospodářských smrčin vidět další dřeviny jako buk lesní, jeřáb obecný nebo jedli bělokorou. Ve smrkových hospodářských lesích se vyskytují obecně zvířata adaptovaná na lesní prostředí bez dalších výraznějších nároků. Jsou to např. druhy jako datel černý, sýc rousný, krkavec velký, norník rudý, rejsek obecný, netopýr ušatý, netopýr severní, myšice lesní, veverka obecná, jezevec lesní, kuna skalní, liška obecná či jelen evropský.
Šumava je nejrozsáhlejším lesnatým územím Střední Evropy. Jehličnaté,
zejména smrkové lesy (přirozené i hospodářské), které pokrývají většinu
Šumavy, vytváří svébytné prostředí. Ekologicky blízkou a zároveň
geograficky vzdálenou obdobou smrkových horských lesů Šumavy je severská
tajga – jehličnatý biom porůstající obrovské plochy severně položených
zemí v Eurasii a v Severní Americe. Tyto lesy pravidelně podléhají
katastrofickému scénáři vývoje – vichřice, kůrovcové kalamity, požáry a
kombinace výše uvedeného. Jedním z důvodů je mělký kořenový systém
smrku, který způsobuje, že při silném větru se vyvrací celý strom. Jiné
stromy (např. jedle nebo borovice) se spíše zlomí, než aby se vyvrátily.
Smrky se vyvrací ochotně, čímž vznikají v porostu otvory, do kterých
snadněji vniká vítr a vyvrací další a další stromy. Rozsáhlá území
vzrostlého jehličnatého lesa velmi rychle kolabují a na místě lesa se
objeví skrumáž padlých kmenů. Podle toho, zda kmeny leží přímo na zemi,
či visí ve vzduchu, jsou po čase v různém stádiu rozkladu. Na
rozkládajících se kmenech se postupně uplatňují semenáčky stromů. Ty
sílí, rostou, dorostou do dospělosti a v době zralosti opět plošně
podlehnou nějaké katastrofě.
Smrkové lesy se na Šumavě v poslední době poledové se vyvinuly přirozeně, avšak neměly takovou rozlohu a strukturu jako nynější hospodářské smrčiny. Z různých populárních filmů vyplývá, co si dnešní běžný člověk střední Evropy představí pod pojmem les. V záběrech jsou vzrostlé smrky, stejně silné, od sebe stejně vzdálené, málo mrtvých stromů, skoro žádné mrtvé dřevo na zemi. To je představa značně deformovaná převládajícím vzhledem dnešních kulturních lesů. Souvislé smrkové porosty se vyskytovaly až ve vysokých polohách cca od 1000 m n. m., takže tvořily spíše jakési ostrovy či prstence kolem jednotlivých kopců a někdy splývaly do souvislejších celků. Vlastnosti smrku z něj udělaly cennou hospodářskou dřevinu, kterou lidé začali pěstovat nejen v horách, ale i v pahorkatinách, a dokonce i v nížinách, takže rozloha smrkových porostů v ČR velice silně vzrostla. Pokud se v porostu vyskytuje pouze jeden druh (jakékoli rostliny), pak se hovoří o monokultuře https://cs.wikipedia.org/wiki/Monokultura
V minulosti byla struktura přirozených lesů (i lesů smrkových) často pralesovitá. Stromy dorůstaly větších rozměrů, na zemi i nad ní bylo množství popadaných a rozkládajících se kmenů stromů. Terén takového pralesa je pro člověka velmi neschůdný až neprostupný.
Lesnictví jako obor lidské činnosti se objevilo až poměrně nedávno – v polovině 19. století. Do té doby byla až na výjimky obnova lesa po těžbě ponechána vlastnímu osudu, což bylo příčinou nedostatku dřeva v určitých regionech. Od poloviny 19. století vzniká lesnické školství. Od této doby se počíná s plošnější systematickou lesnickou péčí. V současnosti by měl každý les mít lesní hospodářský plán, podle kterého je v konkrétním lese hospodařeno.
V průběhu dějin se utvořilo několik „tvarů“ hospodářského lesa, kterých se v různých zemích různě využívá. Je nutné dodat, že na Šumavě se setkáme pouze s lesem vysokým, ale je tak dobré vědět i o dalších existujících tvarech lesa, které se mohou uplatňovat zejména v nižších polohách.
Nízký les někdy také zvaný pařezina je specifický tím, že stromy zde rostoucí jsou káceny v době, kdy mají tloušťku lidské končetiny. Lze to dělat pouze s druhy dřevin, které snadno regenerují či obrážejí i z pařezu – duby, habr, lípa, jasan, líska. Omezeně také např. bříza či buk. Tenké kmeny se velmi snadno nakrátí do požadované délky, dobře se suší a topí. Dají se použít např. na násady nářadí či kůly a tyče, v minulosti na výrobu dřevěných kol. Tento les poskytuje surovinu již po cca 10 letech, ale obvykle se čeká cca 25 let. Nízký les je v zásadě definován jako les, kde je obnova lesa čistě vegetativní – tzn. les prostě obrazí z pařezů. V 50. a 60. letech 20. stol. byla rozloha pařezin na území ČR okolo 80 tis ha. Dnes je to cca 7 tis ha a 0,26 % rozlohy lesů v ČR.
Střední les či také les sdružený vypadá tak, že v porostu je celá řada stádií vývoje stromů. Jsou zde vždy nějaké přestárlé a odumírající stromy, pak vzrostlé stromy, stromy junioři, nízké i úplně nejmladší generace. Tento les je tedy více etážový, hodně prostorově diferencovaný a jeho obnova je z části vegetativní a z části generativní (ze semen či sazenic). Těžba ve středním lese obvykle probíhá výběrem určitých kusů a odpadá stádium paseky. V takovémto lese je o poznání více světla než v lese vysokém, či v zapojené pařezině. V roce 1930 pokrývaly střední lesy něco přes 2 % rozlohy lesa u nás. V současnosti je rozloha středního lesa v ČR cca 0,09 %, tzn. něco okolo 2000 ha.
Vysoký les
Drtivá většina našich lesů je pěstována touto metodou – cca 98 % o rozloze 2 585 000 ha. Na vykácenou paseku se vysází cílová dřevina či směs, která je předpěstována ze semen v lesních školkách. Pak se většinou v oplocence stromky vypěstují do velikosti, kdy jim již býložravá zvěř neublíží. Provádí se různá výchova a probírky, aby se stromkům dobře dařilo a rovnoměrně přirůstaly. Pak se čeká, až stromy dosáhnou určité velikosti – doby obmýtí a les je pokácen. Doba obmýtí je dána bonitou půdy, klimatem oblasti a cílovou dřevinou. Cyklus se uzavírá a začíná nová generace. V tomto lese jde o to, aby určité lesní celky (porosty) byly stejného vzrůstu. Takový stav je nejjednodušší pro těžbu, následné zpracování a také ekonomicky nejvýhodnější. V důsledku toho v takových lesích téměř chybí věkové rozrůznění porostu.
Smrkové lesy se na Šumavě v poslední době poledové se vyvinuly přirozeně, avšak neměly takovou rozlohu a strukturu jako nynější hospodářské smrčiny. Z různých populárních filmů vyplývá, co si dnešní běžný člověk střední Evropy představí pod pojmem les. V záběrech jsou vzrostlé smrky, stejně silné, od sebe stejně vzdálené, málo mrtvých stromů, skoro žádné mrtvé dřevo na zemi. To je představa značně deformovaná převládajícím vzhledem dnešních kulturních lesů. Souvislé smrkové porosty se vyskytovaly až ve vysokých polohách cca od 1000 m n. m., takže tvořily spíše jakési ostrovy či prstence kolem jednotlivých kopců a někdy splývaly do souvislejších celků. Vlastnosti smrku z něj udělaly cennou hospodářskou dřevinu, kterou lidé začali pěstovat nejen v horách, ale i v pahorkatinách, a dokonce i v nížinách, takže rozloha smrkových porostů v ČR velice silně vzrostla. Pokud se v porostu vyskytuje pouze jeden druh (jakékoli rostliny), pak se hovoří o monokultuře https://cs.wikipedia.org/wiki/Monokultura
V minulosti byla struktura přirozených lesů (i lesů smrkových) často pralesovitá. Stromy dorůstaly větších rozměrů, na zemi i nad ní bylo množství popadaných a rozkládajících se kmenů stromů. Terén takového pralesa je pro člověka velmi neschůdný až neprostupný.
Lesnictví jako obor lidské činnosti se objevilo až poměrně nedávno – v polovině 19. století. Do té doby byla až na výjimky obnova lesa po těžbě ponechána vlastnímu osudu, což bylo příčinou nedostatku dřeva v určitých regionech. Od poloviny 19. století vzniká lesnické školství. Od této doby se počíná s plošnější systematickou lesnickou péčí. V současnosti by měl každý les mít lesní hospodářský plán, podle kterého je v konkrétním lese hospodařeno.
V průběhu dějin se utvořilo několik „tvarů“ hospodářského lesa, kterých se v různých zemích různě využívá. Je nutné dodat, že na Šumavě se setkáme pouze s lesem vysokým, ale je tak dobré vědět i o dalších existujících tvarech lesa, které se mohou uplatňovat zejména v nižších polohách.
Nízký les někdy také zvaný pařezina je specifický tím, že stromy zde rostoucí jsou káceny v době, kdy mají tloušťku lidské končetiny. Lze to dělat pouze s druhy dřevin, které snadno regenerují či obrážejí i z pařezu – duby, habr, lípa, jasan, líska. Omezeně také např. bříza či buk. Tenké kmeny se velmi snadno nakrátí do požadované délky, dobře se suší a topí. Dají se použít např. na násady nářadí či kůly a tyče, v minulosti na výrobu dřevěných kol. Tento les poskytuje surovinu již po cca 10 letech, ale obvykle se čeká cca 25 let. Nízký les je v zásadě definován jako les, kde je obnova lesa čistě vegetativní – tzn. les prostě obrazí z pařezů. V 50. a 60. letech 20. stol. byla rozloha pařezin na území ČR okolo 80 tis ha. Dnes je to cca 7 tis ha a 0,26 % rozlohy lesů v ČR.
Střední les či také les sdružený vypadá tak, že v porostu je celá řada stádií vývoje stromů. Jsou zde vždy nějaké přestárlé a odumírající stromy, pak vzrostlé stromy, stromy junioři, nízké i úplně nejmladší generace. Tento les je tedy více etážový, hodně prostorově diferencovaný a jeho obnova je z části vegetativní a z části generativní (ze semen či sazenic). Těžba ve středním lese obvykle probíhá výběrem určitých kusů a odpadá stádium paseky. V takovémto lese je o poznání více světla než v lese vysokém, či v zapojené pařezině. V roce 1930 pokrývaly střední lesy něco přes 2 % rozlohy lesa u nás. V současnosti je rozloha středního lesa v ČR cca 0,09 %, tzn. něco okolo 2000 ha.
Vysoký les
Drtivá většina našich lesů je pěstována touto metodou – cca 98 % o rozloze 2 585 000 ha. Na vykácenou paseku se vysází cílová dřevina či směs, která je předpěstována ze semen v lesních školkách. Pak se většinou v oplocence stromky vypěstují do velikosti, kdy jim již býložravá zvěř neublíží. Provádí se různá výchova a probírky, aby se stromkům dobře dařilo a rovnoměrně přirůstaly. Pak se čeká, až stromy dosáhnou určité velikosti – doby obmýtí a les je pokácen. Doba obmýtí je dána bonitou půdy, klimatem oblasti a cílovou dřevinou. Cyklus se uzavírá a začíná nová generace. V tomto lese jde o to, aby určité lesní celky (porosty) byly stejného vzrůstu. Takový stav je nejjednodušší pro těžbu, následné zpracování a také ekonomicky nejvýhodnější. V důsledku toho v takových lesích téměř chybí věkové rozrůznění porostu.
Co je na středním a
vysokém lese z hlediska přírody nejzajímavější je druhová pestrost –
biodiverzita, která v daném lese panuje. Nízké a střední lesy poskytují
daleko více světla, prostorového i substrátového rozrůznění, které
vyhovuje daleko více druhům rostlin, obratlovců i bezobratlým.
Pochopitelně se tyto formy lesa nehodí všude a každému, ale jejich
zařazením do lesní krajiny nám velmi stoupne druhové bohatství přírody.
V zákonitosti podle zvyšující se nadmořské výšky se dle Zlatníka (Alois Zlatník – geobiocenolog) vyvinuly vegetační stupně, které odráží ekologické nároky jednotlivých dřevin. V podmínkách Šumavy jsou to do 700 m n. m. stupeň dubový, 600–1000 m n. m. jedlobukový stupeň, 550–1200 jedlobukosmrkový stupeň, 1000–1350 smrkový stupeň. Klečový stupeň (i následující alpínský) na Šumavě již vyvinut není. https://cs.wikipedia.org/wiki/Vegeta%C4%8Dn%C3%AD_stupe%C5%88_dle_Zlatn%C3%ADka
Z botanického hlediska jsou lesy členěny poněkud jinak. V okolí Hadí stezky se můžeme setkat se dvěma přirozenými lesními biotopy – s podmáčenými smrčinami a s kyselými bučinami.
Podmáčené smrčiny
Vyskytují se na dnech údolí, na místě pramenišť či mírně ukloněných svazích zamokřených vodou. Kromě smrku se může občas vyskytnout i jiný druh dřevin, např. olše lepkavá. V bylinném patře bývá hojná borůvka, třtina chloupkatá, různé druhy ostřic a sítin. Z dalších druhů rostlin můžeme vidět různé druhy kapraďorostů – žebrovici různolistou, papratku samičí, kapraď osténkatou. Dále se zde vyskytuje podbělice alpská, ptačinec hajní, dřípatka horská, bika lesní, přeslička lesní či sedmikvítek evropský a plavuň pučivá. V silně vyvinutém druhově pestrém mechovém patře jsou nápadné polštáře rašeliníků. Tento typ lesa je typicky vyvinut nad silničkou kolem pramene Řezné.
Tyto formy smrkového lesa, které jsou typicky vyvinuté, jsou v NP Šumava většinou chráněny v různých zónách NP.
Kyselé bučiny
Fragmenty kyselých bučin můžeme spatřit na strmém svahu pod vrcholem Pancíře směrem k prameništi Řezné. V tomto těžko schůdném terénu, který byl patrně příčinou uchování zdejší bučiny, je velké množství balvanů porostlých řadou druhů mechorostů a bylinné patro je velice slabě vyvinuto a v tomto konkrétním lese je minimum cévnatých rostlin. Ve stromovém patře lesa dominuje buk, vzácně jedle bělokorá a hojnější je smrk ztepilý.
V zákonitosti podle zvyšující se nadmořské výšky se dle Zlatníka (Alois Zlatník – geobiocenolog) vyvinuly vegetační stupně, které odráží ekologické nároky jednotlivých dřevin. V podmínkách Šumavy jsou to do 700 m n. m. stupeň dubový, 600–1000 m n. m. jedlobukový stupeň, 550–1200 jedlobukosmrkový stupeň, 1000–1350 smrkový stupeň. Klečový stupeň (i následující alpínský) na Šumavě již vyvinut není. https://cs.wikipedia.org/wiki/Vegeta%C4%8Dn%C3%AD_stupe%C5%88_dle_Zlatn%C3%ADka
Z botanického hlediska jsou lesy členěny poněkud jinak. V okolí Hadí stezky se můžeme setkat se dvěma přirozenými lesními biotopy – s podmáčenými smrčinami a s kyselými bučinami.
Podmáčené smrčiny
Vyskytují se na dnech údolí, na místě pramenišť či mírně ukloněných svazích zamokřených vodou. Kromě smrku se může občas vyskytnout i jiný druh dřevin, např. olše lepkavá. V bylinném patře bývá hojná borůvka, třtina chloupkatá, různé druhy ostřic a sítin. Z dalších druhů rostlin můžeme vidět různé druhy kapraďorostů – žebrovici různolistou, papratku samičí, kapraď osténkatou. Dále se zde vyskytuje podbělice alpská, ptačinec hajní, dřípatka horská, bika lesní, přeslička lesní či sedmikvítek evropský a plavuň pučivá. V silně vyvinutém druhově pestrém mechovém patře jsou nápadné polštáře rašeliníků. Tento typ lesa je typicky vyvinut nad silničkou kolem pramene Řezné.
Tyto formy smrkového lesa, které jsou typicky vyvinuté, jsou v NP Šumava většinou chráněny v různých zónách NP.
Kyselé bučiny
Fragmenty kyselých bučin můžeme spatřit na strmém svahu pod vrcholem Pancíře směrem k prameništi Řezné. V tomto těžko schůdném terénu, který byl patrně příčinou uchování zdejší bučiny, je velké množství balvanů porostlých řadou druhů mechorostů a bylinné patro je velice slabě vyvinuto a v tomto konkrétním lese je minimum cévnatých rostlin. Ve stromovém patře lesa dominuje buk, vzácně jedle bělokorá a hojnější je smrk ztepilý.
Kyselá bučina pod vrcholem Pancíře
Cenné mrtvé dřevo
V horském, málo úživném prostředí dominovaném některými druhy rostlin (třtina chloupkatá, brusnice borůvka, bika lesní atp.) je pro semenáčky stromů velmi těžké se uchytit, prosadit se v konkurenci s bylinami, odrůst a začít plodit. Navrch je v tomto prostředí hojná jelení zvěř, která semenáče rostlin vyhledává pro snazší stravitelnost a lepší chuť. Bez oplocenek je růst jehličnatých a zejména listnatých druhů dřevin v určitém prostředí téměř nemožný. Jakmile se objeví vzácnější druh dřeviny (např. buk či jeřáb ptačí), je okamžitě spasen zvěří.
V horském, málo úživném prostředí dominovaném některými druhy rostlin (třtina chloupkatá, brusnice borůvka, bika lesní atp.) je pro semenáčky stromů velmi těžké se uchytit, prosadit se v konkurenci s bylinami, odrůst a začít plodit. Navrch je v tomto prostředí hojná jelení zvěř, která semenáče rostlin vyhledává pro snazší stravitelnost a lepší chuť. Bez oplocenek je růst jehličnatých a zejména listnatých druhů dřevin v určitém prostředí téměř nemožný. Jakmile se objeví vzácnější druh dřeviny (např. buk či jeřáb ptačí), je okamžitě spasen zvěří.
Rozkládající se smrkové dřevo
Nesmírně
důležitým substrátem pro uchycování semenáčků dřevin je mrtvé dřevo –
rozkládající se kmeny, pařezy, skrumáže větví atp. Nejenže obohacují
okolí o živiny, ale poskytuje prostor pro jejich uchycení. V hustém
porostu trav semínko stromu ani vyklíčí, poněvadž nemá dostatek světla a
cítí vysoký tlak konkurence. Na mrtvém dřevě je semenáček zbaven okolní
konkurence, má dostatek světla, a navíc hnijící dřevo poskytuje
základní stavební kameny rostlinného těla v podobě uhlíku, dusíku a
dalších prvků.
Když strom uschne, dříve nebo později spadne na zem. Do té doby jeho kmen vyčesává srážky ze vzduchu a obohacuje své okolí o vodu a umožňuje ve své blízkosti růst semenáčů. Až kmen spadne na zem, začne pozvolný proces rozpadu dřeva. Na počátku stojí lišejníky a houby, které rozruší pevnou strukturu dřeva. To se postupně rozpadá do malých kvádříků a krychliček, poněvadž hyfy hub prorůstají dřevní hmotou. Dřevo stále drží pohromadě, ale stává se křehčím a měkčím. Dalším působením hub a vlhkosti se postupně jeho struktura hroutí a dřevo se úplně rozpadá. Nějakou dobu je ještě na zemi patrný náznak kmene. Již od doby, kdy je dřevo měkčí a křehčí se na něm mohou uchytit semenáčky stromů. Ty svými kořeny prorůstají dřevo a napomáhají jeho rychlejší destrukci.
Z výše uvedeného důvodu je velice cenné ponechávat na místě těžby dostatečné množství mrtvého dřeva (i většího průměru), které usnadní vznik další generaci lesa.
Když strom uschne, dříve nebo později spadne na zem. Do té doby jeho kmen vyčesává srážky ze vzduchu a obohacuje své okolí o vodu a umožňuje ve své blízkosti růst semenáčů. Až kmen spadne na zem, začne pozvolný proces rozpadu dřeva. Na počátku stojí lišejníky a houby, které rozruší pevnou strukturu dřeva. To se postupně rozpadá do malých kvádříků a krychliček, poněvadž hyfy hub prorůstají dřevní hmotou. Dřevo stále drží pohromadě, ale stává se křehčím a měkčím. Dalším působením hub a vlhkosti se postupně jeho struktura hroutí a dřevo se úplně rozpadá. Nějakou dobu je ještě na zemi patrný náznak kmene. Již od doby, kdy je dřevo měkčí a křehčí se na něm mohou uchytit semenáčky stromů. Ty svými kořeny prorůstají dřevo a napomáhají jeho rychlejší destrukci.
Z výše uvedeného důvodu je velice cenné ponechávat na místě těžby dostatečné množství mrtvého dřeva (i většího průměru), které usnadní vznik další generaci lesa.