9 – Vaziště vorů Paulina louka

Paulina louka sloužila jako vaziště vorů. Vaziště byla speciálně upravená místa na břehu řeky, často blízko jezů, na kterých se z kmenů dřeva vázaly za pomocí houžví vory, které po řece dále pokračovaly. Na místě často stály dřevěné přístřešky či budky, v nichž si plavci uschovávali potřebné nářadí či se sami skrývali před nepříznivým počasím.

Kromě klasických vazišť jako byla například Paulina louka se podél řek nacházely také takzvané „splazy“ – to byla vaziště, která byla na místech, kde plocha vaziště nebyla blízko říční hladiny, ale kde se klády spouštěly z výše položených vazišť po delším svahu. K tomu mohlo být využito jak přírodních průrev, tak případně k tomuto účelu postavených dřevěných koryt. Pokud bylo takové místo úzké, klády se spouštěly špicí napřed, u širokých se válely.

U některých kotvišť, popř. plaveckých hospod (tou nejznámější šumavskou byly Myší Domky u Rejštejna), kde vory musely zastavit, se nacházela kotviště zvaná „stany“. Vory byly přivázané houžví či drátem do železného kruhu o průměru 14–20 centimetrů, který byl následně provlečen okem zapuštěným v kameni (popř. skalce, pokud na daném břehu byla) a přelit olovem. Kamenné bloky o hraně dlouhé asi 60 centimetrů pak byly zapuštěny do země. Plavci se oblékali stejně jako lesní dělníci – kalhoty byly ušité z pevné, hrubé látky, aby lépe chránily před oděrem, z o něco lehčí látky byly ušité blůzy, před chladem se plavci chránili vestami či kabátci. Od lesních dělníků je pak odlišovala obuv – nosili vysoké kožené boty s poutky umožňujícími snadné nazouvaní. Kromě síly materiálu, z nichž byly ušité, je chránil pravidelně obnovovaný nátěr vazelínou, rybím tukem, omastkem nebo sádlem. Tyto speciální boty, které si plavci museli nechávat šít, byly na sklonku vorařské éry nahrazeny levnějšími a praktičtějšími gumovými holínkami.

Plavci obvykle procházeli celým procesem plavby, od samotného poražení stromu až po doručení dřeva do Prahy. Používali nejrůznější druhy nářadí, které však během samotné plavby potřeba nebylo. V lese to byly v zásadě dva hlavní druhy pil. S pilou s obloukovou hrotnicí, zvaná též břichatka či břichačka, pracovali vždy dva muži. Její široký ocelový list byl opatřen symetrickým ozubením, které řezalo jak při pohybu tam, tak při pohybu zpátky. Muži ji drželi za dřevěné rukojeti. Používala se především při samotném kácení stromu v lese, někdy se s ní ještě přiřezávaly kmeny na vazištích. Menší, oblouková pila byla pouze jednomužná. Dřevěný oblouk pily byl nezřídka zhotoven samotnými plavci z oloupané, napařené a  ohýbané větve. S touto pilou se řezala jakákoli dřeva menšího průměru na vazištích, potřeba byla také v průběhu plavby. Kmeny následně musely být oloupány, k čemuž sloužil buď loupač (zvaný také botka či šorna), nebo poříz (struháč) s půlkruhovým železným ostřím.

Vzhledem k  nedostupnosti jiných metod se k měření dřeva používala měřidla vyrobená samotnými plavci. Větší délky se měřily tzv. mírou, což byla lať dlouhá mezi čtyřmi a šesti metry se zářezem či ryskou po každém metru. Používala se na měření klád. Vzhledem k délce bylo na manipulaci s ní potřeba více než jednoho muže, proto se častěji používal praktičtější krok (také zvaný krokvice či krokodýl) – jednalo se o latě sestavené do tvaru písmene A, na jejichž koncích, vzdálených od sebe přesně jeden metr, byly hřebíky. Takto bylo možné délky snadno měřit i v jedné osobě.

K manipulaci s kládami v lese i na vazišti sloužil nástroj zvaný obraceč (méně častěji „obracák“, více se používala označení vycházející z německého Wendehaken – venhák či verhák). Jako rukojeť sloužil sochor, který se prostrčil železným kruhem, který obraceč zakončoval. Obraceč byl železný zahnutý nástroj, na jehož druhém konci byl zahnutý ozub, který se do dřeva zasekával. K manipulaci s kládami v  průběhu plavení sloužil hák s mírně šikmo vychýleným bodákem. K  vytahování a nakládání polen se používal manipulační hák zvaný štumpochák či štumpocháček.

K další upravě dřeva po nařezání sloužily sekery. Dražší, a ne všemi plavci používaná, byla širočina, mezi plavci označovaná jako kladařka či oušeňačka, se kterou se osekávala vesla. Specifickým typem sekery, určeným pouze pro plavce, byla pak úzká sekera s dlouhou, úzkou, zobákovitě zahnutou čepelí. Sloužila k prosekávání otvorů, takzvanému ušení, na koncích klád. Těmito otvory se pak prostrčil tenký kmínek, zvaný vořina, pomocí něhož klády držely pohromadě. K vrtání různých otvorů do dřeva se používal plavecký nebozez s mohutným spirálovým hrotem, který byl obvykle chráněný dřevěným pouzdrem, který si z měkkého dřeva vyrobil sám plavec, popř. bylo ostří zabaleno do hadru nebo papíru.

Každý pramen byl označený názvem firmy. Ten býval obvykle napsaný na plachtě na druhém voru pramene. Kromě majitele dřeva bylo uvedeno ještě jméno vrátného. Vrátný byl plavec, který celý pramen řídil. Vrátným nemohl být kdokoli – musel mít tzv. vrátnický patent, kterým se při plavbě prokazoval. Vrátenský patent získal poté, co v Praze složil zkoušky dokazující, že je k řízení plavby způsobilý. Prameny se mezi sebou spojovaly. Celkem se mohlo spojit až deset pramenů, takže výsledná délka mohla být až 150 metrů.

Mapa