1 – Březník
„Bůh ví, jaký osud zanesl revírníka Kořána r. 186* do Pürstlinku, ležícího půl hodiny od bavorských hranic uprostřed lesů a slatin, kam před třiceti roky sotva lidská noha cestu našla. Vysoká pláň; lukami zelenými, šedým mechem prorostlými, vine se potok granátově zarudlé barvy: mladá Otava, která se prýští z útrob hory Luzného, kde prý jsou ještě zdroje zlata, jež za věků dávno zašlých přebytek drahého kovu „křivé“ řece dávaly. Ale teď přebytku zlata již není: vystoupíš ze dveří myslivny, stojí před tebou Luzný, směrem jižním pláň uzavíraje. Stojí tu, bělavou, kostrbatou hlavu maje v bílé mlhy neb černé mraky zahalenu. Stojí tu nehybně, věčně mlčí, jako by truchlil nad změnami posledních desítiletí. S pravé, západní strany, ohraničují pláň Plattenhausen, velký a malý Spitzberg, s levé, východní, Moorkopf a Marberg, všecky lesem zarostlé až do těch temen; žádná hluboká roklina, žádná propast mezi horami těmito, jen úzká údolíčka na patách mírných svahů; samá slatinná poušť, příšerná, nehybná, vždy jednotvárná až k zoufání. Bídný les zimou a vlhkem ke vzrostu se nedostává; bují jen plazivá kleč, skrze niž žádná stezka nevede. Nesčíslné kmeny tlí a hnijí po zemi; pod nimi i vůkol nich líně tekou černé vody, tu a tam v hluboké louže se stavíce. Žádný zvuk, žádný život, žádné ptáče, snad ani žádný hmyz — i těch štiplavých komárů, kteříž dál dole takovou jsou obtíží, marně bys tu hledal.“
Březník / Pürstling
V hájence na Březníku se vystřídali další hajní, někteří i české národnosti. Po Eisnerovi nastoupil Franz Zoltarz (na 15 let), po něm Franz Pankratz (na 1 rok), Augustin Trampus (na 18 let), František Grantl (na 19 let), Jan Kolář (na 2 roky), Václav Wolf (na 2 roky). V roce 1870, tedy v roce druhé významné kalamity, o které se podrobněji dočtete v dalších textech této naučné stezky, zde jako lesník sloužil Matyáš Říha. Toho v roce 1885 vystřídal Adolf Schimann, který zde vydržel dalších šest let. Na Březníku se vystřídalo i mnoho lesnického personálu, z nichž nejbližším podřízeným lesníka byl příručí. Kromě lesníků a příručích působil v polesí ještě hajný, na březnickém polesí to dlouhou dobu byl například Walter Paleček.
Roku 1856 původní dřevěná myslivna nahrazena asi padesát metrů dlouhou kamennou stavbou, jejíž součástí byla i stáj pro dobytek a koně, stodola či přístřešek pro kočáry a saně. Myslivna nebyla na Březníku jedinou stavbou. V roce 1890 se prameny zmiňují o celkem pěti domech s 38 obyvateli, o dvacet let později o třech domech se třinácti obyvateli. Za první republiky kromě myslivny stály nedaleko ještě dva dřevařské domky se zvoničkou, kde během první žily rodiny Frintova a Hanzova, myslivnu obývali Kricklovi.
Na konci 19. století je možné v oblasti spatřovat první náznaky turismu, který ve větší míře propukl až během první republiky. Jistě na tom měl zásluhu také Karel Klostermann a jeho dílo Ze světa lesních samot, o němž se můžete dočíst více níže v textu. Jak se Březník v tomto ohledu vyvíjel je možno vyčíst z dobových turistických příruček:
1896: „Zde možno dostati malé občerstvení (chléb, vejce, máslo, pivo), ale žádného noclehu.“
1908:
„Samota lesní v krásné poloze na levém břehu potoka Lužného (Lužná),
který odtud slove Modrá nebo Modrý. Jest zde hájovna a myslivna.
Soukromý telefon. V hájovně dostane se českým turistům vřelého uvítání
bodrými hajnými Kohoutem a Vláškem. Dostati tu možno pivo, máslo, chléb,
mléko, vejce, vůbec vše jako v každém horském hostinci šumavském a za
ceny velmi mírné. Znaveným uchystáno jest stále as 10 noclehů. Poplatek
za nocleh pro členy Národní jednoty pošumavské 70 haléřů. Českým
turistům doporučuje se k přenocování Pürstlink vřeleji než Modrá, v níž
není té pohostinnosti jako v hájovně českého hajného pürstlinkského.“
1935: „…v hájovně restauraci a 13 lůžek (ve dvou sousedních chalupách 8 lůžek).“
1938: „…chalupy a státní hájenka, v ní 13 lůžek ve 3 světnicích, občerstvení, vyhlášené palačinky. Idylické místo je dějištěm „Ze světa lesních samot“ Karla Klostermanna. Hájovna bývala myslivnou, kde bydlel revírník Kořán a lesní příručí Svijanský, pod ní chatka byla obydlím hajného Vavrucha.“ (vše citováno podle webu sumava-modravsko.cz)
V protektorátní době zde sídlili bavorští lesníci, neboť Březník byl v příhraniční oblasti, kterou musel československý stát po Mnichovské dohodě podstoupit Německu. Po skončení druhé světové války se zde usídlil hajný Bohuslav Vrabec se svou ženou Emilií. Manželé Vrabcovi zde vydrželi až do roku 1951, kdy místo obsadila Pohraniční stráž.
Během existence železné opony zde sídlila rota Březník. Okolní dřevařské domky byly zbořeny. U kamenné stavby byl pro důstojníky postaven malý dřevěný dům, tzv. fiňák. Mezi lety 1960 a 1961 ve vzdálenosti asi 200 metrů od původní stavby byla postavena rota nová a budova bývalé myslivny už sloužila jen k ustájení koní Pohraniční stráže. V rámci reorganizace a změny umístění rot na konci 70. let březnická rota zanikla a nevyužívané budovy začaly pomalu chátrat.
Mezi lety 1998 a 2002 byla budova myslivny zrekonstruována a od té doby slouží jako informační středisko Národního parku Šumava. V rámci něj funguje také expozice věnovaná Karlu Klostermannovi, který do březnické myslivny umístil část děje své knihy Ze světa lesních samot, popisujícího problémy života v odlehlých místech Šumavy.
Klostermann odlehlost Březníku v zimních měsících popisuje takto:
„Čtyři
neděle uběhly, zima nastoupila vládu; po celé dni stála myslivna
uprostřed bílého víru vloček sněhových, tak hustě padajících, že na
dvacet kroků nebylo lze ji viděti. Někdy tiše trousil se sníh, někdy
zadul do něho vítr, ve sloupy těkavé, do opravdových smrští ho sehnal,
tak mohutných, že, když se rozpadly, mžikem vše kyprým lesklým hávem
zvýši několika střevíců pokryly. V takový čas s nebezpečím jest na sto
kroků od obydlí svého se vzdáliti. Žádné oko nepronikne padající
spousty, ba jak je otevřeš, bodá do něho na sta křišťálových jehliček,
palčivou bolest působíc; vše kolem tebe vře, není vzduchu, není světla,
neslyšíš, nevidíš; vous ti mžikem pokryjí bílé spousty, spekou se,
zacpou ti ústa i nozdry, celého tě zavějou. A když ustane na krátko
nepohoda, jeví se ti rovná, jednotvárná pláň; o modrošedé kleči ani
památky, mlází do tří, čtyř metrů výše zasypáno, že jediné větvičky
neuzříš, koruny vysokých stromů, kde hustě stojí, jsou spojeny jako pod
jedinou vrškovitou střechu, kterou kmeny drží jako sloupy chrámové
strop. Procházeti bys se mohl v šeru kleneb sněhových, kdybys k nim
dojíti mohl. Ale sníh jest ještě kyprý, řídký, vrstvy k sobě nelnou, a
do bezedna by se probořil, kdo by svěřiti se chtěl ošemetné té půdě.
Teprve když slunko opět zasvitne, když jižní vítr přinese oblevu,
zhoustnou vrstvy; nové pak mrazy ledovou korou potáhnou povrch tak, že
možno se odvážiti, aspoň když se připnou na nohy sněhové obruče. Avšak
brzy nový sníh přinesou oblaka, nové vánice nastávají, a na staré vrstvy
nové lehnou. Někdy napadnou takové hromady sněhu, že se lámou pod tíhou
větve starých stromů, a jich praskot i rupání za tichých nocí ze
značných dálek k uchu doznívá, záhadné zvuky těm, jimž zjev ten povědom
není.
Karel Faustin Klostermann se narodil roku 1848 v Haagu am Hausruck v Rakousku. Když mu byl jeden rok, přestěhovala se rodina do Sušice. Stěhovali se pak ještě několikrát, Karel studoval gymnázium střídavě v Sušici a v Písku. Po maturitě v roce 1865 odchází na přání otce studovat medicínu do Vídně. Tam vstoupil jako „Chrudoš od Otavy“ do vlasteneckého spolku českých studentů, což mělo za následek názorové neshody s otcem. Studium medicíny byl nucen předčasně ukončit roku 1870 – jednak kvůli dlouhotrvajícímu nedostatku finančních prostředků (o své materiální bídě psal rodičům v průběhu studií četné dopisy), za druhé kvůli stále se zhoršujícímu zraku, který mu znemožňoval, jak studovat, tak případně později provozovat lékařskou praxi.
Mezi lety 1870 a 1872 pracuje jako vychovatel v Žamberku a věnuje se intenzivnímu studiu moderních jazyků. Nakonec se mu podařilo více či méně ovládnout obdivuhodné množství jazyků – naučil se francouzsky, italsky, španělsky, rusky, srbochorvatsky a částečně také anglicky, polsky, rumunsky a později i novořecky.
Poté se na krátký čas vrací do Vídně, kde působí jako redaktor pročeského listu Wanderer. Ten však z ekonomických důvodů záhy přestává vycházet a Klostermann se proto vrací zpět na Šumavu, do Kašperských Hor. Po několika měsících, v říjnu 1873, přijímá dočasné místo učitele francouzštiny na nově zřízené reálce v Plzni, kde se také seznamuje se svou budoucí manželkou Marií Carmineovou, dcerou celního správce a císařského rady. Ujímá se svého mladšího, tehdy třináctiletého bratra Jakuba, kterému tak umožňuje vystudovat plzeňské gymnázium, stejně tak se po smrti svého bratra Františka ujímá své neteře Bedřišky. Skládá státní zkoušky pro učitele francouzštiny na vyšší reálce a učitele němčiny na nižší stupních, pročež získává v Plzni místo řádného středoškolského profesora. Vzhledem k poněkud tísnivé finanční situaci kromě reálky vyučuje ještě na jiných ústavech a dává také soukromé hodiny.
Zhruba v této době se začíná věnovat psaní beletrie. Po vydání vlasteneckého románu „Za štěstím“, líčícího osudy Čechů hledajících lepší životní podmínky ve Vídni, je kritizován c. k. zemským školním radou za údajnou nesnášenlivost vůči německému obyvatelstvu a je mu vyhrožováno postihem. Na tuto kritiku si Klostermann stěžuje u ministerstva osvěty a odvolává se i u prince Bedřicha ze Schwarzenbergu; román prý má naopak podporovat ideu vzájemného soužití Čechů a Němců. Nakonec byla za pomoci různých přímluv záležitost uvedena na pravou míru a Klostermann mohl i nadále působit na svém stávajícím místě.
Březník / Pürstling
V roce 1916 dostává zápal plic. Z toho se pomalu zotavil, avšak jakožto silnému kuřákovi je mu o tři roky později diagnostikována rozedma plic a rozšíření srdce. Navíc se mu markantně zhoršuje již od mládí nepříliš spolehlivý zrak, předčítat mu musí manželka či jeho studenti. V květnu 1923 je z Plzně převezen do své oblíbené Štěkně, kde mu Alfred Windischgrätz poskytuje možnost pobývat přímo na zámku, kde o jeho zdraví pečuje panský lékař. V červenci téhož roku Karel Klostermann ve Štěkni ve věku 75 let umírá. Je převezen do Plzně, kde je pohřben na hřbitově sv. Václava.
Děj románu Ze
světa lesních samot se odehrává v šedesátých letech 19. století na
Březníku. Zde žije se svou ženou Zdeničkou revírník Emil Kořán, k němuž
přichází mladý příručí Karel Svijanský. Přes Kořánovo varování, že nikdy
nebudou na stejné úrovni, se Karel zamilovává do krásné Katy, dcery
hajného Vavrucha. Hajný Vavruch je typickým Šumavanem – na první pohled
může působit nepřívětivě, je však pouze navyklý životu uprostřed drsné
šumavské divočiny. Svijanský se dívku pokouší vzdělávat, ale tato snaha
se nesetkává s úspěchem a Katy zůstává nadále nevzdělanou a prostou
mladou ženou.
Problémy se vztahem má ale i jeho nadřízený
Kořán. Jeho mladá žena, pocházející z Českých Budějovic, není s životem
na samotě uprostřed drsné šumavské přírody spokojena a přesvědčuje svého
muže, aby se nechal přeložit na jiné místo, dokonce od něj na čas
odchází ke své matce do města. Kořán je navíc při zátahu, který s
Vavruchem uspořádal, zraněn pytláky, jednoho z nich pak v sebeobraně
postřelí Svijanský. Zdenička se vrátí svého manžela ošetřovat. Soud
zprostí Svijanského viny, ale kvůli hrozbě pomsty musí z Březníku odejít
do vnitrozemí. Stejně tak, k radosti své ženy, odchází Kořán – po
uzdravení je přeložen na Chýnovsko.
Po odchodu Kořána se
Svijanským ničí starý prales vichřice a v jeho zbytcích propuká
kůrovcová kalamita. Po nějaké se na své bývalé působiště vrací
Svijanský, kterému se mezitím podařilo získat místo revírníka v
Krumlově. Chce si vzít za ženu Katy, jak slíbil. Starý Vavruch je však
již po smrti (chřadne stejně jako les po vichřici a umírá spolu s ním) a
Katy se během Svijanského nepřítomnosti provdala do Bavorska.