3 – Dřevařství na Šumavě a v Bavorském lese
Pila ke svému pohonu využívala síly šumavských říček a potoků, které měly po celý rok dostatek vody. Pokud neměly, stavěly se nad mlýny a pilami rybníčky, ze kterých se vypouštěla na mlýnská kola v případě potřeby voda. Většinu sortimentu šumavských pil tvořila prkna (německé označení die Brettsäge = pila na výrobu prken). V zimě či jako doplněk hlavní výroby se na pile vyráběly třeba dřevěné bedny různého účelu a velikosti. Z pily byly výrobky vyváženy po cestě potahem většinou k nejbližší vlakové zastávce a vlakem do větších měst.
Tesař sestavoval hrázděné stavby, roubené stavby, dřevěné stropy, krovy, zárubně, dřevěné schody, podlahy. Krov i zalaťoval a pokryl šindelem. Zhotovoval stodolní vrata nebo stavěl ploty. K tomu používal tesařské nářadí jako podtínací a štípací sekyru, klíny a palici, k obrábění trámů širočinu, teslici rovnou i oblou, dláta, pořízy, skoby, měřící nářadí jako olovnici či kružidlo. Ke stavbě stropů používali kuláče, jinde zase tesané trámy a štípané fošny. Časem se někteří specializovali, takže z tesařů, kteří zhotovovali hrubý nábytek, se vyčlenili truhláři, kotečníci a budnaři stavěli krámy a kotce, mostníci stavěli mosty. Lodnáři stavěli lodě, rourníci vrtali dřevěné roury pro rozvod vody. Sekerníci stavěli jednoduché stroje, tzn. třeba mlýny. Řemeslo se předávalo v rodině dalším generacím.
Ve středověku se často truhlářům říkalo stolaři, protože výroba stolů, byla jejich hlavní činností. Truhláři se déle specializovali na běžné, umělecké nebo nábytkové. Někteří se podle dalších specializací nazývali stoličníky, lavičníky, kolebečníky nebo postelníky. Někteří šikovní truhláři se stali i řezbáři nebo vyráběli hudební nástroje. Nábytek vyráběli ze smrkového nebo jedlového dřeva, dražší pak z dubu nebo ořechu. Jednotlivé díly nábytku k sobě klížili, díly se dávaly k sobě na sraz nebo se spojovaly zubováním, čepováním a grotováním. Povrchy svých výrobků brousili či tmelili. Laky, oleje a leštidla si dokázali připravit sami. Koláři zhotovovali nejen kola, ale i celé vozy. Často pracovali i s kováři, kteří zhotovovali kovové prvky vozu. Loukotě dělal kolář především z bukového dřeva, náboje se dělaly ze dřeva jilmového, kolní špice ze dřeva dubového. Voje se zhotovovaly z mladých jilmů nebo javorů, žebřiny vozu ze dřeva dubového nebo březového.
Dřevěný drát sloužící k výrobě sirek se často vyráběl podomácku, sirkárny pak drát vykupovaly. Dřevěný drát se „tahal“ ze smrkového dřeva. Výroba drátu byla celkem jednoduchá. Zhotovoval se hoblíkem na dřevo s upraveným nožem. Hoblík byl upevněn na koze. Vyrobený dřevěný drát se nechal usušit, poté se vázal do balíčků po 100 kusech.
Později se vyráběl na hoblovacích strojích přímo v sirkárnách. Svázaný drát se krájel na deset centimetrů dlouhá dřívka, která se ve svázaných balíčkách máčela v roztavené síře a fosforu.
I kulaté krabičky na zápalky se často vyráběly podomácku. Dřevěný drát se používal i na výrobu žaluzií.